Ámos Sympaťák Jan Vávra: Škola není jen o předávání informací. Při distanční výuce mi nejvíc chybí osobní kontakt…

Litomyšl – Letos se konal již 28. ročník celostátní ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos. Soutěž má více kategorií, jednou z nich je i Ámos Sympaťák, kterého vybírají hlasující na stránkách televizní stanice Déčko. Její letošní vítěz Jan Vávra je učitelem českého jazyka, literatury a dějepisu na Vyšší odborné škole pedagogické a Střední pedagogické škole v Litomyšli.

Co jste říkal na nominaci do soutěže Zlatý Ámos od vašich žáků?

Já jsem povahově spíše takový ten dějepisář introvert, co si nejradši čte někde v koutku. Ale samozřejmě je to moc pěkné, když vás studenti takto ocení. Že vás mají rádi, že jste jejich oblíbený učitel. Vzhledem k momentální situaci, kdy se nesetkáváme na výletech a obecně spolu nežijeme jako v běžném školním roce, tak tohle byla možnost, jak spolu zase něco společně prožít.

Jak celá soutěž za omezených podmínek probíhala?

Třída, která mě nominovala, sháněla v září podpisy pro mou účast, to ještě byla ve škole kontaktní výuka. Potom se mnou natočili takový videoklip, který mě měl představit. Na základě toho jsem postoupil do semifinále, kde jsme jako učitelé prezentovali naši školu a její žáky. Napadla mě dokonce i kacířská myšlenka, že jsem vlastně rád, že je soutěž vedena online formou. Nemusel jsem tolik exhibovat a účastnit se osobně nějakého ceremoniálu, na to mě neužije.

Co vás nejvíc baví na vaší práci?

Nejvíc mě na tom baví poznávání a setkávání se s žáky. Baví mě jejich osobnosti, každý z nich je trochu jiný a má v sobě něco zajímavého. Škola není jen o předávání informací, je právě i o tom potkávání se a společném trávení času. Určitě nejsem typ učitele, který chce vychovat budoucí generaci historiků a bohemistů, ale pokud někdo má o tyto předměty zájem, tak ho snad neuhasím.

Jak jste pojal distanční výuku, dařilo se vám žáky motivovat i v této situaci? Jak byste ten online školní rok zhodnotil?

Rozhodně tu chybí osobní kontakt, o kterém mluvím. Z pedagogického hlediska to beru tak, že v mých předmětech se tímto způsobem fungovat dá. Neučím zedníka, jak se má správně omítat, ale vykládám dějiny a češtinu, o tom můžeme na dálku diskutovat. Snažil jsem se vymýšlet, jak výklad oživit, hráli jsme třeba takovou šifrovací dějepisnou hru. Člověk už má ale někdy pocit, že dělá věci zbytečně a samoúčelně. Z osobního hlediska přicházím právě o tu možnost být s žáky v kontaktu, pozorovat je v přirozeném školním prostředí.

Zdroj a foto: Pardubický kraj