„Bez lásky život není," hlásal Roman Zach na festivalu Pernštejnlove jako herec i režisér

Pardubice – Jeden z nejvyšších českých herců ROMAN ZACH se už podruhé objevil na letním divadelním festivalu Pernštejnlove. Hvězda televizních seriálů Ordinace v růžové zahradě, Redakce či Modrý kód zavítala na pardubickou přehlídku poprvé v roce 2022. Své umění tehdy předvedla v šapitó umístěném na zámeckých valech v představení jednoho herce zvaném Skečmen. Tato komedie o chlapíkovi, kterému jednoho dne řekli, že ztratil humor, měla u diváků úspěch. 

Stejně jako ta letošní, která byla k vidění na nádvoří pardubického zámku. Šlo o inscenaci pražského Divadla Bez zábradlí Láska z mládí. Hra, jejímž autorem je francouzský režisér, scenárista, producent a spisovatel Ivan Calbérac, pojednává o tom, co může způsobit, když si dávnou lásku z mládí vezmete za manželku a zapomenete na to. Kromě Romana Zacha v této komedii plné absurdních situací a humorných dialogů účinkovali Lucie Žáčková, Diana Toniková, Ha Thanh Špetlíková, Prokop Zach a Zdeněk Dušek.

Jaké dojmy máte z pardubického představení? 

Obecně miluju hraní v plenéru a na festivalech. Na Pernštejnlove už jsem podruhé. Poprvé jsem tady byl se Skečmenem v nádherném šapitó na zámeckých valech. Bylo to tehdy moc fajn, jen tam panovalo hrozné vedro. Proto jsem měl radost, že letos jsme si tu mohli zahrát v hlavním programu večer na zámeckém nádvoří. Potěšilo nás i to, když jsme se od pořadatelů dozvěděli, že naše představení Láska z mládí bylo docela rychle vyprodané. Hrálo se nám tu krásně. Diváci hned reagovali, nebylo potřeba je nějak víc pobízet. Líbilo se mi, že to bylo interaktivní a zábavné. 

A ještě se k vám znovu v některých scénách přidali zámečtí pávi…

Pávi byli v pohodě. Znám to už od minula odtud, ale třeba i z Děčína. Bylo fajn, že jsme je několikrát mohli vzít do hry. Stejně jako u Skečmena byli součástí představení. Za ty roky, co festival existuje, už myslím, že dokážou číst, kdy nám do hry mohou vstoupit a kdy ne. Teď si asi řekli, že třikrát a dost. To splnili a vždycky si vybrali správný okamžik.

Co říkáte na myšlenku Pernštejnlove, divadelního festivalu zaměřeného na lásku?

Přijde mi to skvělé. Asi to není marná myšlenka, když se koná už devátý ročník a představení bývají vyprodaná. Festivalů je spoustu a různých, ale je fajn, že se Pernštejnlove věnuje tomuto tématu. Vždyť bez lásky život není. A pod toto téma se toho dá schovat hodně. I když zrovna my jsme sem přijeli s titulem Láska z mládí, který slovo láska má už ve svém názvu.

V Pardubicích jste v minulosti účinkoval i na GRAND Festivalu smíchu, který je zaměřen pro změnu čistě na divadelní komedie. 

Ano, ale přiznám se, že téma lásky je mi sympatičtější než komedie. Těch je strašná spousta a některé jsou na mne až příliš k popukání. Většinou to bývají klasické zájezdovky. Neříkám, že v nich nehraji, ale vybírám si ty, které mi přijdou chytré. Chápu, že dramaturgie GRAND Festivalu smíchu se snaží o pestrost, ale přiznám se, že na některé z nich bych sám jako divák nešel. Když jsme ve Východočeském divadle hráli s Činoherním studiem z Ústí nad Labem Amerického bizona, tak mi přišlo, že se tato inscenace na festival vůbec nehodila. Lidé se chtěli bavit, čekali, že tam budou gagy a dostali docela náročný text od amerického dramatika Davida Mameta. Osobně dělím komedie na dobré a ty ostatní. Nehodnotím je podle toho, kolikrát se publikum zasměje. Mnohem raději mám, když komedie obsahuje silný příběh, který dá divákům víc než jen pár vtipů.

V čem vás zaujal titul Láska z mládí?

Je to lehká komedie, u které jsem ale viděl potenciál. Nejde o prvoplánovou řachandu s jedním gaučem a stolem. Pohráli jsme si i s jednotlivými postavami hry. U každé jsme se snažili, aby zažila nějaký oblouk. V původním textu nic takového nebylo, tak jsme to tam doplnili a společně s kolegy dotvořili. Proto je to vlastně hodně autorská inscenace.  

Navíc jste se stal i režisérem. 

Myslel jsem na to už dlouho. V 50 letech jsem si řekl, že si budu dávat pozor na to, s kým budu pracovat. Je mi skoro jedno, co to je, ale důležití jsou pro mě lidé, s kterými dělám. Když přišla nabídka na to, abych si v tomto titulu zahrál, pořád jsme se s některými lidmi nemohli potkat. Nebylo to ono. Proto jsem nakonec řekl, že bych si Lásku z mládí i rád režíroval. Že mám představu, kdo by v této inscenaci mohl hrát, že půjde o lidi, kteří si rozumí. Navíc jsem byl přesvědčen o tom, že vím, jak k téhle hře přistoupit. Bylo to takové hezké trápení. 

Je to ta cesta, kterou se chcete dát i v budoucnu?

Už teď dělám dramatizaci jedné knížky a mám ještě jednu nabídku. Moje představa je, že si jednou za rok dopřeju, že v nějakém titulu budu hrát a zároveň ho i režírovat. Baví mě to společně s kolegy došívat. Když člověk funguje jen jako herec, je vlastně vevnitř. Zpravidla má pocit, že zná recept, jak by hra měla vypadat. Dost často si myslí, že režisér je debil. Když pak ale zjistíte, co všechno musí režisér hlídat, pochopíte, že je to opravdu šílené. Ale moc mě to, že jsem byl režisérem i hercem, bavilo. Bral jsem to jako výzvu. A zas až tak moc jsem se toho nezalekl. Jednou, dvakrát za rok bych se k podobnému modelu rád vracel.     

Člověk má finální podobu hry alespoň trochu víc pod kontrolou, když je režisérem a zároveň hercem, že?

Ano, to je pravda. Vždycky je ale důležité vybrat si lidi, kteří k sobě budou pasovat. Nemůže to být nějaký pelmel, který spolu nesouzní. Když jste ale uvnitř jako herec, musíte svým kolegům na jevišti věřit a nastavit pravidla. My jsme text dlouho četli a hodně si o něm povídali. A protože mám rád režiséry, kteří určí mantinely a nechají věci plynout, vydal jsem se touto cestou jako režisér i já. Je mi vlastně jedno, jestli někdo přichází zleva nebo zprava, pokud herec dodrží to, aby inscenace měla správné tempo. A vlastně mě to i baví, že představení je stále živé. Teď v Pardubicích jsme třeba měli menší scénu, tak jsme chodili na jeviště jinudy než obvykle. A vůbec to nevadilo. Naopak, představení mělo větší dynamiku.

Autor: Tomáš Dvořák – Pardubice ŽIVĚ
Foto: bezzabradli.cz/