„Častokrát se říká, že nejhorší autor je živý autor," usmíval se Tomáš Dianiška

Pardubice – Jeden z nejoblíbenějších, nejhranějších a nejoceňovanějších tuzemských dramatiků současnosti TOMÁŠ DIANIŠKA zavítal do Východočeského divadla na premiéru své hry Atomová kočička. Tu speciálně pro pardubický soubor upravil a zrežíroval Robert Bellan. 

Jak se žijící autor vypořádává s tím, když někdo vezme jeho text a předělá ho k obrazu svému? Nejen o tom promluvil TOMÁŠ DIANIŠKA v rozhovoru pro Pardubice ŽIVĚ.

Jaké dojmy máte po premiéře hry Atomová kočička ve Východočeském divadle? 

Překvapilo mě, že Atomová kočička je v Pardubicích udělaná jinak než inscenace, kterou jsem v Liberci režíroval já. Tehdy jsem se víc snažil o filmovou estetiku, hodně jsem využíval různé podkresové muzičky. Ve Východočeském divadle mě překvapilo, jaké pojetí zvolil Robert Bellan. Je úplně jiné, ale přijde mi lepší než to moje. 

V čem?

Robert Bellan dal v Pardubicích víc volnosti hercům. Já jsem to měl v Liberci postavené jinak, jako kdybych jim tolik nedůvěřoval. Až Východočeské divadlo mi muselo ukázat, že to u Atomové kočičky jde. Opravdu mile mě pardubická inscenace překvapila. Přiznám, že jsem byl na sebe chvilkami i hrdý, že první půlka představení vypadala docela chytře. Jak jsem ten text neměl už dlouho v ruce, tak jsem si ani nepamatoval všechny ty hlášky. Až jsem se někdy divil, jaké chytrosti jsem ze sebe vysoukal! (smích) Doufám, že to teď nevyznívá moc nabubřele. (omlouvá se) Snažil jsem se vcítit do diváka, který vůbec neví, na co jde a přemýšlel jsem o tom, jestli každý zvládne si užít naplno i druhou půlku. Přece jen je to trochu složitější hra a divák musí být možná pozornější než u některých jiných titulů.

Co byl vlastně první impulz k napsání Atomové kočičky, která pojednává o jednom nečekaném výletu tří studentů do minulosti?

Hodně se odkazujeme na film z 80. let Návrat do budoucnosti. Já ho viděl poprvé snad až v době, kdy mi bylo přes 30 let. Ale zaujal mě. Bral jsem to jako super námět. Trochu jsem zalitoval, že se u nás takové příběhy moc nevyužívají. Samozřejmě, že pár filmů s motivem cestování časem existuje i u nás. Je to například Cesta do pravěku, Zítra ráno vstanu a opařím se čajem nebo z poslední doby třeba snímek Probudím se včera. V americké kultuře je to naopak dost častý motiv. Proto jsem si říkal, že by bylo docela originální udělat na toto téma divadlo. Zároveň mám rád moderní historii, tedy tu po druhé světové válce, a přišlo mi vtipné oba motivy do sebe zapasovat.

Jak jste vnímal fakt, že se tato hra uváděla na hlavní scéně?

To jsem docela čuměl! Chápu, že Atomová kočička má jistý potenciál, že je to možná rodinná komedie pro více generací, ale nečekal jsem, že si ten příběh někdo vezme a pustí ho do divadla, kde je kolem 500 míst. Takové publikum jsem ještě neměl. Ale bylo to moc příjemné vidět, že se lidé smějí. Dělalo mi to dobře. Bylo fajn zjistit, že ten příběh funguje. A překvapilo mě, že si text vzal pod svá křídla Robert Bellan a dokázal se od něj mnohdy i oprostit. 

Což může být ve chvíli, kdy je člověk autorem textu, režisérem a zároveň hercem, dost těžké.

Častokrát se říká, že nejhorší autor je živý autor. Když už autor nežije, nemá námitky, že se v textu jeho hry škrtá nebo že se nějak upravuje. Vždyť i u Shakespeara je to potřeba, aby jeho hry dál rezonovaly se současným diváctvem. Sám jako autor nějakých úprav a škrtů u vlastních textů nejsem moc schopen. Proto je někdy dobré, když si je vezme někdo, kdo k nim necítí zas až takovou pietu. Klidně bych Robertovi Bellanovi poslal i jiné texty a může se na ně podívat, jestli nebude mít chuť nějaké uvést. 

Takže vám nevadí, když vaše texty přebírají jiní režiséři?

Jestli můžu být úplně upřímný, tak někdy mi to vadí. Když se stane, že režisér si můj text vybere, protože v něm cítí třeba nějaký potenciál nebo silné téma, ale potom se s tím textem úplně nepotká. Už se to také bohužel přihodilo. Určitě to není případ Atomové kočičky v Pardubicích. I když je pravdou, že jsem si také u této situační komedie myslel, že ji jako režisér můžu dělat jenom já. Robert Bellan mě opravdu překvapil, jak k textu přistoupil. Základní myšlenku, že se hlavní hrdinové ocitnou v minulosti, ponechal, ale občas něco změnil nebo úplně škrtl. A přišlo mi, že je to tak správně, že to té hře neuškodilo. A někde úpravy potřeba byly. Přece jen už je to text z roku 2016. 

Máte nějakou vzpomínku na Pardubice?

Pravidelně sem jezdím na GRAND Festival smíchu. Vždycky mě trošku mrzí, že se na tuto prestižní přehlídku dostaneme jen do doprovodného programu. Doufám, že v příštím ročníku se to snad změní. (smích) Vím, že mám pověst autora, který je víc punkový, ale na Atomové kočičce jsme viděli, že to tak být úplně nemusí.

Moje první vzpomínka na Pardubice je však spojená s dobou, kdy jsem byl zamilovaný do Aničky Davidové, tehdy ještě Petrželkové, která ve Východočeském divadle tenkrát režírovala hru Pokusní králíci. Pamatuji se, jak jsem do Pardubic přijel z Banské Bystrice, odkud pocházím. Pak jsem pokračoval do Prahy, kde jsem studoval. Cestou jsem se zastavil v divadle, kde jsem schoval stříkací pistolku. A na vrátnici jsem Aničce na papírku nechal vzkaz, kde přesně ji najde. S dovětkem, že ji má použít na herce, pokud ji budou zlobit. Anička mi potom napsala, že ji našla a že to bylo moc milé. Nikdy jsme spolu nechodili a ani nic takového, ale tenkrát jsem ji tady nechal takovou kešku. No… To jsem ještě nikdy nikomu neřekl. (úsměv)

Autor: Tomáš Dvořák – Pardubice ŽIVĚ
Foto: Wikipedia