„Diváci jsou teď více natěšení na divadlo. S rouškami byli trochu přidušenější," řekla hvězda GRAND Festivalu smíchu Jan Vondráček
Pardubice – Mezi největší hvězdy GRAND Festivalu smíchu, který v pátek večer začal ve Východočeském divadle v Pardubicích, patří herec JAN VONDRÁČEK.
Na prestižní soutěžní přehlídce nejlepších divadelních komedií za 22. ročníků festivalu posbíral hned tři individuální ceny za nejlepší mužský herecký výkon. Pokaždé to bylo v barvách pražského Divadla v Dlouhé, jehož je členem.
V roce 2006 exceloval v roli Lelia v inscenaci Lhář. V roce 2009 zvítězil díky postavě pana Jana v představení, které nese název Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. Tento titul navíc získal ocenění Komedie diváků. Zatím naposledy pak Jan Vondráček mezi muži kraloval v roce 2016 za ztvárnění figury Pulce v Lidské tragikomedii. Té navíc výrazně dopomohl k Ceně odborné poroty.
Nejen o minulých úspěších se Jan Vondráček rozpovídal v exkluzivním rozhovoru pro Pardubice Živě.
Vracíte se na důvěrně známá prkna. Byly doby, kdy jste na GRAND Festivalu smíchu s Divadlem v Dlouhé velmi intenzivně sbírali ceny a vy osobně též, tak jaký je to pocit – zúčastnit se znovu této soutěžní přehlídky?
Je to samozřejmě moc hezký pocit. A zvlášť teď, po covidu, kdy už se snad všechno alespoň trošku vrací do normálnějších kolejí. Je pravdou, že vzpomínky na GRAND Festival smíchu mám opravdu pěkné. (smích)
Letos jste soutěžní část festivalu zahájili s Divadlem v Dlouhé komedií Bez roucha. Jak se vám hrálo a jak jste vnímal reakce pardubického publika?
Publikum bylo dobré a my nakonec docela také. (smích)
Člověk se musí pochválit, že?
Člověk se musí pochválit, protože to nikdo jiný za něj neudělá. (smích) Ne, trochu vážněji… Myslím, že to bylo hezké. A opět bylo vidět, že festivalové obecenstvo bylo, jak je jeho dobrým zvykem, natěšené.
Bylo to cítit?
Ano. Přece jen, reagovalo trošku jinak než běžné publikum. A navíc, toto představení podle mého názoru hodně ocení právě divadelníci, protože jde o komedii ze zákulisí divadla. Některé reakce z hlediště byly velmi profesně zabarvené. (smích) A to se pak člověku hraje hezky.
Ale fyzicky to je asi docela dřina, toto představení…
Je pravdou, že je fyzicky náročné, zvláště jeho druhá půlka. Trošku se naběháme po schodech. Ale mám dvě v tomto směru obtížnější představení v divadle.
O jaká představení jde?
O Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách a o Lidskou tragikomedii. To jsou dva fyzicky nejnáročnější kusy, které na jevišti mám, ale už mají nakročeno k derniéře, protože už je hrajeme docela dlouho.
A oba tituly dokonce v Pardubicích na GRAND Festivalu smíchu posbíraly prestižní ceny…
Přiznám se, že se na jednu stranu už trochu těším, až mi odpadnou. Přece jen, je mi těch 55 let. Pak už to všechno bude víceméně procházka růžovým sadem. (smích)
Co říkáte na to, že se GRAND Festival smíchu udržel i v pocovidové době?
Je to dobře. Doufám, že k nám nepřijde ještě něco horšího než covid. Je fajn využít každou chvilku, kdy se lidé mohou zase potkávat, sociálně nedegenerovat a alespoň pocitově se trošku vrátit zase tam, kde jsme kdysi dávno byli.
Vnímáte, že diváci v divadle po covidové době reagují jinak?
Tak, určitě je lepší, že už nemají roušky a respirátory.
Že vůbec vidíte, že reagují…
S rouškami a respirátory byli trošku přidušenější… Teď je to příjemnější, diváci jsou uvolněnější a také více natěšení na divadlo. Ten absťák, který způsobil covid, kdy lidé nemohli do divadla, je u nich malinko cítit. Horší je to s námi, herci…
Jak to?
U nás, u herců, se covidová pauza projevila tím, že jsme trochu zdebilnili. Třeba já osobně jsem za 35 let, co jsem u divadla, nikdy neměl takhle dlouhou přestávku. Až v ní jsem si uvědomil, jak je divadlo strašná dřina, i když se to možná nezdá. A vrátit se na jeviště bylo docela těžké. Je mi 55 let a vím o pár starších kolezích z různých divadel, kteří si řekli, že je to pro ně už vyčerpávající. A tak víc točí a toho divadla nedělají tolik. Tak jsem rád, že ještě stále najdu energii i na divadlo.
Za diváky můžeme říct, že energie z vás na jevišti cítit je.
To je dobře, ale to nevíte, co se děje za hrůzy uvnitř! (smích)
A co vám tedy pomáhá se jich zbavovat?
Pokud to jde, tak odpočinek, ale toho není moc. Je to hlavně o nastavení v hlavě. Člověk musí počítat s tím, že večer je vlastně nejnáročnější část dne.
A že přes den musí trochu pošetřit energii, aby ji měl dost na jeviště?
Přesně tak. Takže když člověk třeba od rána točí a pak má večer podat vlastně ten největší výkon, kdy normální lidé už třeba sedí u televize…
Nebo v divadle a nechávají se vámi bavit…
Tak zkrátka bylo potřeba si na to zase po té covidové pauze zvyknout… Ale divadlo je fajn a kdybychom ho neměli rádi, tak ho neděláme.
Autor: Tomáš Dvořák – Pardubice ŽIVĚ
Foto: divadlovdlouhe.cz
