Dokumentární festival Jeden svět se vydá po cestách svobody, věnovat se bude aktuálnímu dění na Ukrajině.
Pardubice – Cesty svobody jsou letošním tématem festivalu Jeden svět. V Pardubicích ho diváci zhlédnou od 22. do 25. března v Divadle 29. Organizátoři pro 21. ročník vybrali 12 dokumentárních snímků s lidskoprávními náměty. Zohlední také aktuální dění na Ukrajině.
Ukrajinskému konfliktu s Ruskem je blízký znepokojující příběh o jedné nezávislé ruské televizi, která nepodléhlá státní propagandě. Festival se bude věnovat irské škole, kde učí její ředitel filozofii zcela jinak. Do děje maximálně vtáhne snímek o boji za svobodné soudy v Polsku.
"Loni se v Pardubicích festival kvůli covidu nekonal. Jsme rádi, že letos jsou podmínky už o něco příznivější. Festival se hlavně tematicky se vrací k prapůvodní myšlence akce, k lidským právům, která jsou všude na světě pořád porušována. Snímky nám zprostředkují dění v Evropě i mimo ni," řekla dramaturgyně Anna Hlaváčková.
Festival má podle organizátorů možnost ukázat příběhy lidí, kterým se média v běžné agendě nemohou věnovat do hloubky. "Autoři dokumentárních snímků sledují hrdiny měsíce i roky a překládají ucelenější a propracovanější obraz jejich životních osudů. Je nám moc líto, co se děje na Ukrajině, víc si o současném dění budeme povídat na debatě," řekl hlavní koordinátor festivalu Pavel Ševčík.
Festivalové filmy uvádějí aktuální témata a nejsou v běžné distribuci. Ruska Nataša se dobře vdá, je náhle bohatá a tak založí nezávislou televizi Dožď, od lifestylových témat se postupně propracuje k naléhavější žurnalistice. Režisérka ve filmu Zatracená práce sleduje majitelku stanice více než dekádu, od prvotní euforie po nepříjemné konflikty se státní infrastrukturou. Po únorové invazi na Ukrajinu jsou nezávislá média v Rusku ještě víc nepohodlná.
„Podíváme se také na anexi Krymu prostřednictvím soudního sporu o historický poklad. Bude výchozím bodem pro debatu o válce na Ukrajině, pozvání přijali Ondřej Kundra z Respektu, který o ní píše reportáže, a přijede Radka Rubilina, ředitelka Českého centra Kyjev. Musela kvůli válce opustit město a odjet do Česka," řekl Ševčík.
Dávné i nedávné stopy konfliktů mezi katolíky a protestanty jsou v irském Belfastu stále přítomné. Sami školáci často spory řeší bitkami. Milovník Elvise Presleyho, ředitel základní školy, má netradiční výchovnou metodou. S chlapci debatuje po vzoru starověkých filozofů. Snímek se jmenuje Platón z Belfastu.
Jsou songy, které zaujmou. V polském filmu Soudci pod tlakem je takových mnoho. Podkreslují úsilí soudců, kteří od roku 2015 obhajují právo na nezávislost soudů proti konzervativcům ze strany Právo a spravedlnost. Hlavní tváří protestního hnutí je soudce Igor Tuleya.
"Je toho samozřejmě na programu mnohem víc, stále nezmizelo téma politiky jednoho dítěte v Číně, vydáme se na Rujánu, kde se z malé vesnice stane letovisko. Místní z toho moc radost nemají. K tomu připravujeme výstavu fotek z Ukrajiny, od Majdanu v roce 2013 po současnost. Cyklus zpracoval stálý fotograf týdeníku Respekt Milan Jaroš," řekl Ševčík.
Kompletní program je na regionálních stránkách festivalu, facebooku, instagramu a twitteru. Neziskový projekt dotačně podporuje město Pardubice. Za vstupné dospělí diváci dají 100 korun, studenti a senioři koupí lístek za 80 korun. Konat se budou i dopolední školní projekce, vstupné mají žáci a středoškoláci za 60 korun.
V zákopech na východní ukrajinské frontě je 14 stupňů pod nulou, říká fotograf
Na Ukrajinu se fotograf týdeníku Respekt Milan Jaroš vrací od roku 2013, kdy police brutálně potlačovala protesty lidí na Majdanu. Dokumentoval pohnuté dění země, jako byla příprava Ukrajinců na válku s Ruskem i únorové cesty uprchlíků, kteří utíkali z rozbombardovaných měst za hranice. Fotografické momenty budou k vidění v Klubu 29 během festivalu dokumentárních filmů Jeden svět Pardubice od 22. do 25. března, pokračovat pak bude ještě do 8. dubna.
Blízkost dalšího válečného konfliktu byla letos v lednu na východě ukrajinsko-ruských hranic patrná. Lidé se připravovali na válku. V ukrajinských zákopech kousek od ruské hranice se podle Jaroše zastavil čas, takhle je zobrazují filmy o první světové válce. V lednu tam byla děsivá zima, celou dobu kolem 14 stupňů pod nulou. V zákopech si vojáci postavili malé skromné přístřešky s kamny, aby se měli kde ohřát.
"Každých tak 50 metrů je zemljanka, oddělená deskou. Ohřívají se tam vojáci. Šel jsem první, rozhrnul jsem deku a vešel do tmy. Bojový pes na mě vystartoval, lekl se stejně jako já. Voják ho uklidnil, mluvil na něj, a tak vznikla fotka na obálku časopisu. Taková snová, promrzlá země a v ní malé místo, voják se psem," řekl Jaroš.
Ve dnech, kdy byl v fotograf v zákopech, vládní ukrajinské instituce zasáhl kybernetický útok. Ukrajina z něj obvinila Rusko. "Říkal jsem si, třeba takhle začínají války. Na frontu jsme vyráželi z Krematorska v pět ráno, jeli jsme 150 kilometrů. Byl jsem vyklepaný. Že jsem byl ve stresu, nikoho nezajímalo, musel jsem odvést svoji práci, pak to ze mě vždycky opadne, funguji na autopilota," konstatoval fotograf.
Fotoreportér cestoval s kolegy autem z Prahy, za devět dní ujeli 6500 kilometrů, cílem byla města blízko hranic i přímo východní fronta, Kyjev, Charkov, vesnice Zolote, městečko Vovčansk nebo město Kramatorsk.
"Snažil jsem se postihnout náladu lidí, přípravy na válku, žijí tam s ní od roku 2014. V každém větším městě se o víkendu konalo cvičení civilistů. Architekt, učitelka nebo bývalý poslanec se učili pohybovat se zbraní, hlídat dům, ulici. Měli dřevěné makety i reálné zbraně," řekl fotograf.
Pro mnohé bylo nejspíš motivací pomoct své zemi i dokázat se postarat o sebe a rodinu. Nikdy předtím nedrželi zbraň, víkend co víkend obětovali vojenskému cvičení. "Na mě to působilo, že je to drsná země, malé platy, sociální systém nebude asi slavný. Lidé jsou hodně odkázaní na své rodiny. Když je potřeba naučit se zacházet zbraní, tak to udělají, je to jedna z věcí, která jim třeba pomůže přežít," řekl Jaroš.
Charkov je druhé největší město Ukrajiny s kolem jeden a půl milionu obyvatel. Podle Jaroše tam ještě v lednu panoval normální cvrkot, i když lidé, s kterými mluvil, o válce přemýšleli, věděli, co by dělali, kdyby nastal poplach. "Když si s námi sedli na kafe, odpovídali, že už si to promysleli, jak daleko je nejbližší stanice metra, jak je hluboká, kudy tam jít. Co by dělali pak, kdo by šel bojovat, kdo ne," řekl Jaroš.
Dostat se na frontu byl náročný administrativní proces, který vyřizovalo ukrajinské ministerstvo obrany asi měsíc. Na všechna místa reportéry vojsko nepustilo. Přímo tam měli místní doprovod, i nezbytné vojenské vybavení, helmu a vestu.
Pak se stalo, co si nikdo nepřál, Rusko 24. února napadlo Ukrajinu. Hlavně ženy s dětmi se vydaly na dlouhé cesty pryč ze svých domovů. Například v polské Přemyšli na nádraží fotograf zachytil tři generace žen, babičku, její dceru a vnučkou. Únavou usnuly na lavičce.
"Invaze se děje, vybral jsem na výstavu fotografie, které dávají dlouhodobější kontext. Majdan a touhu lidí směřovat k Evropě až po současnost, kdy lidé prchají pryč. Je hrozně smutné sledovat proud matek s dětmi a opačným směrem jde občas do války nějaký muž," řekl Jaroš.
Solidarita a snaha pomoci vállkou zasažené Ukrajině byla podle Jaroše všudypřítomná, jako třeba na konci února na ukrajinsko-polském hraničním přechodu Medyka či na počátku března v největším uprchlickém centru v Praze. "Po dlouhé době jsem měl pocit, že to Evropu hodně stmelilo. Lidé nabízejí bydlení, vybralo se hodně peněz na pomoc Ukrajině. Putin musí být překvapený, určitě čekal, že to Evropu rozdělí," uvedl Jaroš.
Milan Jaroš je stálým fotografem týdeníku Respekt od roku 2008. Je vděčný, že časopis referování o zahraniční politice nevzdává, byť je časově i finančně náročnější. "První, co v médiích házejí přes palubu, jsou zahraničáři. Je ale důležité vidět zahraniční dění na vlastní oči, vypravit se tam, nepřebírat jen zprávy od světových agentur," dodal Jaroš.
Foto: Milan Jaroš z Respektu
Zdroj: Festival Jeden svět
