Kapela Mňága a Žďorp slaví 35 let. „Pořád si jedeme svou lajnu," říká zpěvák Petr Fiala
Pardubice – Kapela Mňága a Žďorp letos slaví 35 let od svého vzniku. „V tom aktuálním chaosu nemá cenu organizovat nějaké větší akce, takže chystáme víc drobnějších," uvedl frontman populární valašskomeziříčské skupiny Petr Fiala v rozhovoru pro Pardubice Živě, který se konal po pátečním koncertu v pardubickém hudebním klubu Žlutý pes.
Jak jste se vypořádali s dobou, která byla poznamenaná pandemií koronaviru a faktem, že byla velmi omezená možnost veřejného koncertování?
My jsme hráli prakticky pořád, díky tomu, že jsme dělali streamované koncerty. Je ale pravdou, že v Pardubicích u Žlutého psa jsme měli před lidmi letošní premiéru. Naposledy jsme vystupovali loni v prosinci, pak onemocněl jeden z našich členů a mezitím vláda zakázala koncerty, takže jsme plynule přešli zase do hibernace.
Jak jste ji snášeli?
Posledních 30 let máme v kapele leden a únor volný, abychom se nezbláznili, protože pak obvykle zbylých 10 měsíců hrajeme. Teď jsme chystali nové věci. No a někdo byl na Guadeloupe nebo v Kostarice, zatímco já jsem chodil každou sobotu uvádět opakované streamy…
A jak to budete mít teď?
Po Pardubicích máme další koncert 16. března a poté až do prosince chceme jet tour.
Jaký je zájem pořadatelů?
Spoléháme na to, že když jsme i celé dva roky v covidu něco dělali, tak si snad lidé minimálně všimli, že pořád existujeme. A ti bystřejší snad, že perfektně.
Z vašich streamovaných koncertů vzniklo album Přístav. Co na něm posluchači najdou?
Je to akustické Best of Mňágy s atmosférou prvního lockdownu. Myslím, že se nám povedlo, protože jsme se na tyto koncerty dost připravovali. Hodně jsme se báli, jak to celé dopadne. Nikdy předtím jsme nic takového nedělali, tak jsme říkali, že je musíme udělat pořádně. Tím, že jsme na koncerty zvali hosty, tak nám přišlo škoda z toho neudělat další desku. Vždyť si s námi zahráli Žbirka, Nohavica, Plíhal. Fakt to krásně hrálo a ty písničky jsou dobré, takže už z toho začínám mastit dvojalbum, které bychom chtěli vydat na podzim. Jen ještě musíme dořešit souhlas vdovy po Mekym, Katce Žbirkové.
Co dalšího máte v plánu?
Měla by vzniknout knížka a výstava fotek, která se má uskutečnit na pražském Staroměstském náměstí.
O jaké fotografie půjde?
Mělo by jít o fotografie, které mapují historii kapely. Máme dva fotografy, navíc jeden z nich je archivář. Tomu jsem dal stříbrnou plechovou krabici plnou fotek, které postupně skenuje. A když je u nás na návštěvě nebo ve studiu, tak mi nafotí monitor a já mu pak volám: nevíš, jak se jmenovalo to, co jsem ti pouštěl? Nemá to název 3. dubna? A on se podívá a napíše, že se to jmenuje 5. duben, asi. A já mu poděkuju, že to je fakt ono.
Takže bez archiváře byste v podstatě nemohli pracovat?
Přesně tak. Nebo možná ano, ale určitě by vše mnohem déle trvalo. To pak člověk něco hledá a mezitím najde něco jiného…
Tím archivářem je Pardubák David Macháček.
Ano, dělal nám i kalendář, který vycházel z jeho knížek a fotodeníků, které už delší dobu zaznamenává.
Koronavirová pandemie je snad, zdá se, na ústupu. Co vám tato doba dala a co vzala?
Pokud už je to opravdu konec, tak si myslím, že to pro nás byla docela vlídná lekce.
Vlídná?
Velice vlídná. Stačí si představit, že by třeba do 48 hodin umíraly děti. To by se klidně mohlo stát. To by šlo o úplně jiný fofr, to by obstrukce ve Sněmovně trvaly asi tak půl vteřiny. Z mého pohledu to nebylo zas tak strašné. K té koronavirové době jsme přistoupili jako k dalšímu dobrodružství. Proto jsme udělali streamované koncerty. Přijel jsem do jedné firmy, podepsal smlouvu na pronájem dvou výškových budov na 36 hodin, a to za jednu korunu. Ptám se v té firmě: a proč to, vlastně, borci, děláte? Vždyť budete muset poslat 150 dělníků domů! A oni nám pak pomohli ty naše koncerty chystat. Prý, že to asi bude docela sranda. Tak jsme dva dny připravovali koncert s Mekym Žbirkou. Bylo to fakt šílené, ale pak jsme dohráli a domů přijeli už o půl jedné v noci! To by se nám v normálním kulturáku nestalo, to bychom ještě žvanili v šatně a tak. Ale tady jsme opravdu všechno perfektně nachystali, každý věděl, co má dělat. Co jsme tam mohli nechat, to jsme tam nechali, jenom v té strašné zimě sbalili svoje krámy a jeli pryč. Prostě, totální punk…
A nemáte v plánu hraní na dalších netradičních místech?
Hráli jsme v Rusku, v Číně… Když jsem byl na letišti v Moskvě, tak jsem tam po příletu chodil sám a říkal si: Co jsem to udělal? To jsem vůbec neměl dělat! Jedu sem a kdo ví, jestli tam ten jediný člověk, kterého znám, bude čekat. Čekal… Někdy je zkrátka lepší moc nepřemýšlet.
A něco podobného se teď rýsuje?
Ne, to teď nemůžeme udělat. Měl jsem lístky na svého milovaného kanadského zpěváka Rona Sexsmithe do Manchesteru, ale radši jsem je prodal. Musím být zodpovědný ke kapele a nechci někde v Manchesteru sedět v nějaké komůrce a vysvětlovat, že mi třeba zčervenala Tečka, že Česko není část Ukrajiny nebo jiné nesmysly. Nebyl bych vlídný, a to by pak nedopadlo dobře.
A co tedy bude teď, když se rozvolňuje?
Nemám žádnou představu. Jenom si prostě dál jedeme svou lajnu. Ve čtvrtek ráno jsem měl online hodinu angličtiny a borec mi říká, co všechno teď zas můžeme po rozvolnění dělat. A já mu na to říkám: Já chci žít normální život. A ještě víc budu cvičit, aby, až se zas všechno, s odpuštěním, vysere, a to jakkoliv, tak, abych byl na to připravený. Abych nebyl ten odevzdaný, co se jen chystá do futrálu. Komu tím člověk prospěje, když se do téhle pozice zakuklí? Existuje takový dobrý vtip. Batman zvedne telefon a v něm se ozve: Batmane, Francie tě potřebuje. A Batman na to: Rozumím, jdu si změnit profilovku. Když chceš něco udělat, tak to udělej!
A co říkáte na aktuální situaci na Ukrajině?
Jsem rád, že jsem teď mohl dvě hodiny bavit lidi na koncertě a neměl čas se zabývat těmito věcmi. Mám z toho depku. Už jsem dost starý, takže si dokážu představit, co to je. Mám fotku tanků z Valmezu, když přišli Rusáci k nám a matně si tu dobu pamatuju. Je to samozřejmě šílené.
Ale hlad po dobrém koncertě byl u lidí v sále i vás na jevišti, když jste hráli v pardubickém hudebním klubu Žlutý pes, opravdu hodně vidět…
Když je krize, tak se šoubyznysu většinou daří. Já taky už teď začínám zjišťovat, co je v kině nebo kde hraje jaká kapela. Kámoš mě zval, že bude mít koncert v Rožnově, ať si přijdu zahrát pět písniček. Nikdy jsem to nedělal, fakt jsem na to kašlal, protože jsem toho měl strašně moc. A teď jsem mu řekl: Ano, jasně, jdu, budu mezi lidmi, přece nebudu sedět doma! Bylo to vidět i ve chvíli, kdy jsme měli tu šňůru streamovaných koncertů s hosty. V životě bychom něco takového za normálních okolností nedali dohromady. To by se se mnou asi ani nikdo nebavil. Zavolal bych Jarkovi, jestli si s námi nechce zahrát, Nohavka by mi řekl, ať se domluvím s jeho manažerkou a ta by mě poslala do háje. Byla by to otázka tak dvou vteřin. A teď všichni řekli: Jo, přijedeme, samozřejmě, kam chceš, kdy to je? Že jim z toho doma už jebe. Plíhal třeba nechtěl ani korunu, přitom měl svého zvukaře, dorazili ve dvou nebo třech autech, tak jsem mu říkal, že mu za to něco dám. Ale on, že ne, i když věděl, že jsme za ten koncert vybrali docela dost peněz…
Autor: Tomáš Dvořák
Foto: Tomáš Veleta
