„Mám rád lidi, kteří něco umí," říká hvězda Pohřebačského jarmarku Pavel Dobeš
Pohřebačka – Jednou z hvězd Pohřebačského jarmarku, který se konal na svatého Václava v Pohřebačce, byl známý folkový písničkář PAVEL DOBEŠ. 73letý zpěvák a skladatel, který se narodil ve Frýdku-Místku, ale od roku 1985 bydlí v Hradci Králové, po vystoupení ochotně svolil k rozhovoru pro server PARDUBICE ŽIVĚ.
Jaké dojmy máte z koncertu na Pohřebačském jarmarku, který bohužel provázel silný déšť?
Když prší, tak to většinou není ono, člověku se nehraje moc dobře. Už když přinese kytary na jeviště, tak je všechno mokré, stejně tak i oblečení. Ale v Pohřebačce to bylo fajn. Diváci nás skutečně vybudili, že jsme nakonec s kolegou Tomášem Kotrbou hráli ještě líp, než kdyby bylo lepší počasí. Nebo alespoň mám takový pocit. Obdivoval jsem návštěvníky jarmarku za to, že v dešti vydrželi a poslouchali naše písničky. Byl jsem opravdu mile překvapen. A sám bych s deštníkem v ruce asi nevěděl, jak mám zatleskat.
A venkovní hraní máte vy osobně rád?
My hrajeme venku, vevnitř, v divadlech, všude možně. Někdy také v hospodách, pokud jsou na to zařízené. Tam jsme zažili leccos. Nejen cinkání sklenic, ale třeba i rvačku.
Přímo při koncertě?
No, jasně! Někdy nám někdo přišel na jeviště, třeba na Ostravsku. Vybavuji si, jak nám nějaký havíř začal na pódiu tančit, pořadatelé se ho z něj snažili vyvést, to se na chvíli podařilo, ale on se tam pak za chvíli zase vrátil. Najednou mu tam spadlo pivo, poté upadl on…
A vy jste stále hráli?
Ano. Potom se nemůžete divit, že když vystupujeme někde v divadle, kde lidé sedí hezky v řadách, pěkně navonění, že máme občas pocit, že je to snad ani nezajímá. (smích)
Kde to bylo nejbouřlivější?
To už si za ty roky vystupování asi nevzpomenu. Toho bylo tolik! Jsem rád, že jsem si teď na něco vzpomněl. (úsměv) Ale to je spíš výjimečné, většinou si nevzpomenu vůbec na nic. (smích)
A má pro vás venkovní hraní nějaké specifikum?
S Tomášem Kotrbou se venku snažíme hrát jen to, co umíme. (smích) Máme to mezi sebou rozdělené. On má na starosti, abychom hráli jen to, co umíme a já pak dělám vše pro to, abych to pak skutečně uměl. (smích) Je pravdou, že občas ho musím kontrolovat. Pokusy si necháváme na kluby nebo když je čas nebo vhodná příležitost.
Jak na vás působila atmosféra Pohřebačského jarmarku?
V Pohřebačce to bylo pěkné. Na jarmarku byla opravdu velká spousta atrakcí. Co mě nejvíc potěšilo? Viděl jsem tu umělecká řemesla. Z toho jsem byl nadšený. Mám rád lidi, kteří něco umí.
A sám jste typ kutila, který řemeslo zvládá? Nebo spíš patříte mezi ty méně zručné?
Jsem vyučený elektrikář, pracoval jsem v hutích, pak s lopatou. Prošel jsem různými řemesly i pracovišti, až jsem se v určité době ocitl na volné noze a najednou měl pocit, že vlastně nemám co dělat. Dospěl jsem do fáze, kdy mi chyběla fyzická práce a pohyb. A tak mi manželka jednou k narozeninám koupila malou chatičku. Tehdy měla stát 90 tisíc, což tenkrát byly ještě peníze. Nakonec jsme pánovi dali 100 tisíc, protože se nám tak líbila a já jsem se tam zas mohl vyřádit. Dělal jsem tam a dodnes dělám spoustu různých věcí. Naposledy jsem zde upravoval terén. V těchto dnech se tam ale nedá dělat vůbec nic. Tak si na dálku říkám, jak to teď chátrá. Zjistil jsem, že tu zatéká. To jsem za celé roky nikdy nezažil, že by mi tam tekla voda. Letos ale bylo tak dobré počasí, že byla možnost to zjistit.
Co vás v současné době nejvíc zaměstnává?
Koncertů bude k podzimu čím dál méně, stejně tak i v zimě. Leden a únor, to budou hlavně plesy a tam my necháváme prostor jiným muzikantům. Nejvíc mě teď zaměstnávají mí dva kluci, kterým je 15 a 17 let. Před pár lety jsme se s jejich maminkou rozvedli a ona se rozhodla pro nový život ve Španělsku. Tak s nimi mám starosti, řeším omluvenky, oblečení, úkoly, až jsem si říkal, jestli chodím do školy já nebo oni. To mi třeba odpoledne píšou nebo volají paní učitelky, že jsou s nimi problémy. Například, že nemají obuv na tělocvik…
Takže je musíte hlídat.
No, ale neuhlídám je. Jsou na mě dva a v lumpárnách si pomáhají. Zajímá je třeba kouření. Jenže nemůžete je mít doma na řetězech, musíte je pustit ven mezi kamarády. A z toho pak vznikají problémy… (úsměv)
A jaký máte recept na to, jak tuto situaci zvládnout?
Zatím žádný. Je to pro mě novinka. Moje bývalá žena se odstěhovala v květnu, kluci pak byli měsíc u ní, takže je to čerstvé a ještě nemám nacvičené, co s nimi budu dělat. A žádné rady nesbírám, nemám na to čas.
Řešíte každodenní provoz domácnosti a na nic jiného není čas?
Při této otázce se mi vybavil televizní pořad, kde se někoho ptali, co čte? A odpověď zněla: „Nečtu, nemám čas!"
Chápu, že je to pro vás nová situace, ale měl jsem na mysli spíše autorskou tvorbu. Máte do ní chuť nebo to, co jste chtěl, jste už posluchačům sdělil?
Včera dopoledne jsem měl tři hodiny, kdy mi nezazvonil mobil. Dopisuji jednu písničku. Nápadů je hodně, jenže nápad je jedna věc a vy si pak musíte sednout a dopracovat ho. Je to podobné, jako když máte chatu a teče vám komínem, tak nápad je, že to opravíte, ale někdo tu práci udělat musí. A stejné to je i s písničkou. Je potřeba najít slova, aby se rýmovala a aby tam zůstala i původní myšlenka. Ta může být vždycky krásná, ale realizací se mnoho věcí zkazí. Podobně jako u toho domu.
A pak člověk řeší spoustu problémů a starostí, že si řekne, proč to vlastně dělal…
Ano. A s písničkou je to také tak. Někdy jí člověk věnuje rok, dva, tři, stále se k ní vrací a stejně má pocit, že to není ono… A jindy vám písnička vypadne za pár minut, jde to úplně samo, je to napsané a hotovo.
Bylo víc písniček vydřených nebo těch, co vyšly spontánně?
Ty první písničky většinou jdou samy, protože ta pokladnice, co má člověk v sobě, než začne psát, je pestrá. Může psát cokoliv. Ale teď, když jich mám napsaných víc, tak se musím vyhnout některým výrazům, které už jsem použil. Takže mi skoro nic nezbývá, v podstatě jen pár slov, téměř jak za mamutů, kdy ještě řeč nebyla tak rozvinutá a výraz „hu hu hu" znamenal třeba to, že jde o tři mamuty. Prostě mám ze slovní zásoby takřka vše vybrané…
A nechcete se opakovat?
Nechci. Přitom melodie by byla.
Tak s „hu" můžete zkusit třeba dětské písničky…
Říkám si, že písniček jsem už napsal docela dost a bilance mi přijde poměrně dobrá. Tak snad si ji nemusím za každou cenu zkazit… Nechci na stará kolena zblbnout, v domnění, že bych mohl třeba zbohatnout na dětských písničkách. Neříkám, že bych nemohl napsat dětskou písničku, ale musela by přijít sama. To nejde, aby se člověk do něčeho nutil v touze po slávě nebo úspěchu. To v žádném případě!
A vaše děti hudební ambice nemají?
No, trochu by i měly. Mladší se dokonce naučil na kytaru to, co umím já. U staršího mi přišlo, že neměl nějak zvlášť vyvinutý hudební sluch. Když jsme ho dávali do kroužků, tak neslyšel, že mu housle hrají falešně. Ale teď mě překvapil, dělá si písničky jako youtuber. Použije podklad z internetu a do toho si namlouvá texty. A jsou docela pěkné.
Takže by mohla vzniknout rodinná spolupráce?
To ne, to nejde.
Proč?
Je to něco úplně jiného, žánr, kterému moc nerozumím. Ale možná ho během pár měsíců líp pochopím, že mě ho kluci naučí a dovzdělají, že bych třeba ještě něco zarapoval. Uvidíme…
Autor: Tomáš Dvořák – Pardubice ŽIVĚ
