Mirai si užíval vyprodanou arénu. „Hlavně nežít ze setrvačnosti vlastní minulostí," řekl

Pardubice – Jedna z nejúspěšnějších českých popových kapel současnosti, skupina Mirai, zavítala během svého dosud největšího turné ve své historii po největších hokejových halách v Česku také do pardubické enteria areny. Při této příležitosti serveru Pardubice Živě poskytl exkluzivní rozhovor její frontman MIRAI NAVRÁTIL.

Co se vám vybaví, když se řeknou Pardubice?

Když se řeknou Pardubice, vybavím si Velkou pardubickou a Pardubickou juniorku. Když jsem hrával závodně tenis, byla to pro mě hodně vysoká meta. Tehdy jsem snil o tom si na Pardubické juniorce zahrát, ale bohužel se mi to nepodařilo. Tak jsem moc rád, že jsem si s kapelou Mirai mohl zahrát ve vyprodané pardubické enteria areně. To mi přijde jako báječná satisfakce.

Takové turné po halách musí být pro vás velká radost, ale také zodpovědnost.

To rozhodně. Nechceme zklamat fanoušky, když jich přijde takové množství. Naším cílem je, aby odcházeli z koncertu s pocitem euforie nebo alespoň dojmem, že společně s námi prožili hezký čas. 

Jak se na takový koncert připravujete?

Je za tím hodně práce a příprav početného týmu lidí. Pokud mám mluvit za sebe, tak já se pak chvíli před koncertem odeberu na hotel, tam si dám nějaké meditace a zkusím se vnitřně naladit na to, že musím být dobrým frontmanem. 

Jak se to dělá?

Přijde mi, že někdy to je něco mezi nebem a zemí. Zahrát lidem písničky je jedna věc, ale to hlavní je trefit se do nálady těch, co za námi přišli, sdělit jim něco, co je potěší, co v nich zarezonuje a co je pobaví. Je fajn, když člověk řekne dobrý fór tam, kde má být, vycítí aktuální náladu publika a ideálně mu ji ještě zvedne.

Zjevně se vám to, soudě podle reakcí publika, daří. Kde na to berete energii?

Jsme Moraváci, takže v žádných omamných a psychotropních látkách nejedeme. (úsměv) Ale když pak koncert dobře dopadne, tak neříkám, že nezajdeme na nějaký pořádný mejdan a poznáme Pardubice ještě více do hloubky. (úsměv)

Jaké je z vašeho pohledu specifikum turné po velkých hokejových arénách, třeba oproti klubům, kde je člověk přece jen k publiku blíž?  

Už se na tyto větší koncerty postupně nalaďuji. V Pardubicích šlo o třetí zastávku této šňůry a bylo znát, že si to všechno hezky sedá. Každý koncert je ale trochu jiný. Vždyť ani hokejové haly nejsou stejné. Zaujaly mě například rozdíly ve velikosti hokejových kluzišť. Člověk to i při koncertě lehce cítí, někdy je blíž ke stropu, jindy dál. Občas to bývá docela legrace. A sotva si na něco zvyknete, tak už to pomalu končí… 

Další specifikum tohoto turné je v tom, že my jsme nikdy moc nehráli pro sedící publikum. A najednou máte před sebou tribuny. Ty v klubech, ale ani na festivalech či v kulturních domech, nejsou. Proto mám na začátku těchto koncertů trochu obavu, jestli i diváky na tribunách bude koncert bavit. Člověk cítí takovou lehkou pochybnost či strach, zda si to lidé budou užívat. Naštěstí vždycky to zatím dopadlo tak, že se po pár písničkách sedící diváci zvednou a paří. Ale než se tak stane, jsem trochu jak na trní.

Hlavní je však celkový zážitek z koncertu…

Přesně tak. Kapela může zahrát písničky perfektně, technicky brilantně, ale to není to nejpodstatnější. Mnohem důležitější je, jestli projevují lidé radost z toho, že na vašem koncertě byli, jestli si ho užili a mají i díky němu lepší náladu.

Co zlepší náladu vám?

Právě to, když vidím diváky odcházet s úsměvy na rtech, s pocitem, že mají dobrou náladu a vrací nám tu energii, kterou do nich během koncertu tlačíme. Když ta odezva od nich je a cítím, že se koncert povedl, je to pro mě to nejvíc, po čem v danou chvíli toužím, ta největší satisfakce.

Halové turné se vám povedlo skvěle. Co je pro vás další meta?

Nežít ze setrvačnosti vlastní minulostí. Psát písničky, které budou lidi zajímat a nás udržovat v tvůrčím procesu, který bude bavit nás i naše fanoušky. Je potřeba stále pracovat na tom, abychom vzbuzovali zájem o naši tvorbu i u mladých lidí a nových generací. 

Stává se, že kapela hraje a její členové postupně stárnou, stejně tak jako její posluchači. Je fajn, když ti se skupinou zůstávají a přicházejí noví fanoušci. To je krásné. A jsem rád, že se to kapele Mirai děje. 

Věřím, že zůstaneme dostatečně „fresh" i pro další generace. Snad ještě nejsme úplně staří, abychom si řekli, že už to nějak doklepeme. Budu rád, když to, co děláme, bude zajímat mladé lidi, kteří mohou žít muzikou na sto procent. Puberťáci většinou ještě neřeší zásadní životní situace, nemají strach o živobytí a mohou se naplno zabývat blbostmi. A my jsme vlastně jedna velká blbost. (smích) 

To je dost odvážné tvrzení…

Myslím tím to, že chceme jít s dobou a získat si i mladé publikum. Je skvělé, když má kapela posluchače napříč generacemi. Nám se to děje a máme z toho velkou radost.

Co potřebujete k tomu, abyste mohli tvořit další hity?

Chce to celkově nějakou inspiraci, neustále zažívat něco zajímavého, neustrnout v životním stereotypu. Dívat se na filmy, číst si knížky, poslouchat podcasty. Ale také mít holky, scházet se s nimi a rozcházet. (smích) To je podle mě to, co umělec potřebuje k tvorbě. 

Krásný, šťastný a sluncem zalitý rodinný život asi úplně inspirativní není. Nebo mi to tak alespoň přijde, osobně jsem ho nezažil. Mám dojem, že divoké vztahové eskapády jsou mnohem inspirativnější. Bohužel. A to neříkám proto, že bych je nějak záměrně vyhledával. (úsměv) 

Přijde mi, že pokud se něco takového neděje, může člověk časem dojít skoro až k vyhoření. Nebo dospěje do situace, kdy už si nějaké peníze vydělá, má to, co potřebuje a hlavní pro něj je, aby měl svůj klid. Pak ale ztrácí drajv. A já osobně potřebuju drajv za každou cenu udržet. Nechci nikdy spadnout do toho, abychom si v kapele řekli, že už jsme starší a nějak to doklepeme, protože lidi stejně zajímají ty naše původní hity. To je podle mého názoru začátek konce. A doufám, že to se nám snad ještě nějaký ten pátek nestane…

Autor: Tomáš Dvořák – Pardubice ŽIVĚ
Foto: Facebook MIRAI