„Mít bar v dnešní době není jednoduché," říká Branislav Sauka z The Factory Baru

Pardubice – V centru Pardubic vznikl nový prostor, kam se můžete přijít pobavit. Nese název The Factory Bar & Lounge. Sídlí v Pernerově ulici. Kdo za ním stojí a co nabízí? Zeptali jsme se jeho jednatele BRANISLAVA SAUKY. 

Jak vznikl nápad na nový bar? Co bylo důvodem jeho vzniku?

První impulz i investice přišla od Roberta Daniela Fredericka Mooreho. Ten měl v mládí bar na Manhattanu v americkém New Yorku, odkud pochází. Dnes už je v důchodu a rozhodl se, že se stane jedním ze společníků nového The Factory Baru & Lounge. 

Od prvního nápadu k jeho realizaci však nemusí být zrovna jednoduchá cesta…

Přesně tak. Nápad a skvělé místo v centru Pardubic je fajn, nicméně realizace takového projektu se opravdu nedá dopředu předvídat. Občas to může být i sebevražda, zvláště v podmínkách „notorického liberálního kapitalismu", který právě teď zažíváme. 

Zvláště, když do ušlechtilého záměru přijde třeba covid…

Ano, celý podnikatelský záměr vlastně přišel v nevhodnou dobu. Prvotní investice tu byla ještě před covidem. Když tu začal úřadovat, ocitl se pan Moore společně s tehdejšími společníky v šílené situaci. Řešili, jestli v tomto záměru pokračovat nebo ne. Dokonce kvůli všem problémům skončil v nemocnici. Měl mrtvici a byl vlastně zázrak, že přežil.

Jak jste se k tomuto projektu dostal vy?

Tehdy jsme spolu s panem Moorem měli nějaké obchody. Pamatuji si, jak mi vyprávěl, že v Pardubicích žije již 7 let a že zde chce otevřít bar a přispět tomuto městu něčím, co tu ještě není. 

A to byla výzva pro vás…

Ano. The Factory Bar, tak, jak ho známe dnes, dostal tvář a koncept až s mým příchodem. A to s pomocí jednoho mladého podnikatele, který se jmenuje Luciano Šťastný. Život přináší různé výzvy. Jsem rád, že jsem jako muzikant z Balkánu žijící v Pardubicích dostal příležitost uskutečnit jeden z mých snů a mohl si tu otevřít vlastní hudební klub v podobě baru.

V čem vám přišel zajímavý prostor v Pernerově ulici?

Volba prostoru se mě nijak netýkala. Když jsem se k projektu dostal já, tak už byl dán. Nicméně určitě mi přijde velmi zajímavý. Dříve byl využíván jako výměník tepla. Tento průmyslový charakter jsme se snažili v rámci baru zachovat. A jsem rád, že je unikátní, že žádný takový v centru Pardubic nenajdete.

Jaké projekty se ve vašem baru odehrávají?

Jelikož jsem celý svůj život zasvětil hudbě, viděl jsem potenciál především v živém hraní. Proto se v baru snažíme organizovat různá zajímavá vystoupení. Prvním projektem je MUSICLINK, v němž umožňujeme méně známým umělcům představit svou vlastní tvorbu. Jeho součástí je i menší projekt CDS (Cesty duše slovanské), který se zaměřuje na prezentaci umělců slovanského původu hlavně z východní Evropy. Nejnovějším projektem je počin Noty a slova – Jazz me, který vznikl ve spolupráci s milovníky jazzové hudby a za částečné podpory města Pardubice. Odehrává se u nás každý čtvrtek. V jeho rámci oslovujeme i studenty uměleckých škol a konzervatoře a umožňujeme jim v The Factory Baru ukázat svůj talent.

Pro koho je bar určen?

Ačkoliv jsem dosud zmiňoval projekty zejména nekomerčního charakteru, v našem baru se můžete setkat také s celou řadou jiných akcí, jako jsou například diskžokejská vystoupení či tematické party. Je tu možné pořádat i firemní večírky, soukromé oslavy, pomaturitní srazy nebo třeba křest knížek. Každý si u nás zkrátka může najít to své.  

Čím je bar unikátní?

Kromě zajímavého interiéru a projektů, o kterých jsem už mluvil, je unikátní i multikulturním charakterem. Nejen, že já i Robert jsme cizinci, ale také velkou část hostů tvoří příslušníci jiných národností. Proto lidé, kteří v baru pracují, musí umět anglicky. Rovněž náš přístup k návštěvníkům je kamarádský. Skoro bych řekl, že je to taková klasická klubovna. A dokonce máme též vlastní kapelu – The Factory Band.

Jaké zajímavé akce se zde už odehrály?

V průběhu října a listopadu loňského roku se u nás konaly koncerty ne příliš známých, ale za to skvělých kapel z okolí Pardubic, Olomouce a Prahy. Náš projekt MUSICLINK – CDS otevřela úspěšná kapela -123 minut. Její vystoupení v jedinečném jazz a soul groove stylu poháněné báječným funkem náš bar pokřtilo. Rozhodně u nás „Minuty" nehrály naposledy. Jsme s nimi domluveni na další spolupráci.

Kdo další se u vás představil?

Dále to byly hlavně cover music kapely. Některé však přišly i s vlastní tvorbou. V únoru a březnu letošního roku jsme uspořádali festival elektronické hudby a mainstream electro pop-soundu FUSSION ATTACK, na kterém jsme představili různé umělce a DJe z našeho regionu. Jak jsem už řekl, máme i vlastní skupinu The Factory Band, která je složena ze zkušených muzikantů. V současné době připravujeme nový program LIVE KARAOKE EVENTS.

Jaké zajímavé akce chystáte?

Víte, v dnešní době organizovat vlastní program ve městě, jako jsou Pardubice, a tím mám na mysli zejména klubové koncerty, výstavy, setkaní mladých umělců, muzikantů, básníků, není vůbec jednoduché. Mám pocit, že lidé čím dále tím více ztrácí zájem o kulturu. Zároveň mi přijde, že mnoho talentovaných umělců je spíše uzavřených a se slabou vůlí na začátku veřejně něco předvést. 

To nejsou zrovna optimistická slova…

Nicméně spolupracujeme s odborem kultury Magistrátu města Pardubic. Prvním výsledkem naší spolupráce je projekt Noty a slova – Jazz me, který poběží do konce tohoto roku. Jeho cílem je vrátit se k tradičním hodnotám v oblasti jazzové, bluesové a soulové hudby a také organizovat různé workshopy a setkání, na nichž budou přítomni zkušení mentoři a profesionálové reprezentující tyto žánry. Mladí muzikanti nejen z Pardubic, ale i z regionu mají příležitost si v našem baru zahrát také s naší domácí kapelou a získat nové zkušenosti. Zároveň chystáme vystoupení známých špičkových českých jazzmanů. 

Velmi nabitý byl ve vašem baru i začátek července…

Ano, již několikrát jsme měli možnost u nás přivítat Saliha Hadžiabdiće. To je výrazný talent, který v baru tentokrát vystoupil s kapelou No Barriers z Olomouce. Jednalo se o aranžmá světové populární hudby v podání akustického tria.

Velkou událostí byl i koncert americké kapely KULTUR SHOCK…

Ta k nám zavítala v rámci svého světového turné. Jedná se o kapelu z amerického Seattlu, jejíž frontman je můj kamarád z doby mého mládí, kdy jsme spolu hráli a natočili první LP album v tehdejší Jugoslávii.  

Na jaké hudební žánry v The Factory Baru cílíte?

Snažíme se vyhovět hostům. V případě živé hudby u nás můžete slyšet klasiku, především funk & blues, soul, rock (punkrock, hardrock a poprock), ale také R & B či drum'n'bass.

V čem je váš bar jiný oproti konkurenci v Pardubicích?

Když řeknete bar, mladý člověk si v Pardubicích vybaví hlavně místa, kde v pátek a v sobotu konzumuje alkohol a jiné stimulanty, aby si léčil depresi nebo pocit osamění. Na taková místa většinou chodí s cílem potkávat lidi z okolí, falešně a iluzorně se odreagovat a navazuje krátkodobé vztahy a přátelství, které ráno s posledním panákem většinou končí.

Co byste tedy radil?

V Pardubicích naštěstí existují „citové oázy", jako je například Divadlo 29, Jazz tangens nebo Ponorka. Ty nevnímám jako konkurenci, ale naopak jako spojence, kteří se podobně jako my snaží obohatit lidský život kvalitním programem, uměním a tvorbou, společnou komunikací a motivací k navazování plnohodnotných přátelství a vztahů. 

Z toho, co jste řekl, je zjevné, že provozovat v dnešní době v Pardubicích bar je opravdu hodně těžké…

The Factory Bar má již od svých nelehkých začátků během covidu problémy ekonomicky přežít. Souvisí to také s investicemi do interiéru, poskytováním kvalitních služeb a propagací baru i jednotlivých akcí, které organizujeme. Přece jen je náš bar poměrně nový, a proto je potřeba lidi o naší existenci neustále informovat. Jsme však velmi vděční za podporu našich známých a kamarádů, města i majitele prostoru. Je s nimi skvělá domluva a jsou ochotni nám vyjít vstříc. Provozovat dnes bar opravdu není jednoduché. Začátky jsou vždycky těžké a ještě k tomu v této době. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží. Stále si však myslíme, že si Pardubice takové místo zaslouží.

Válka ho před 30 lety vyhnala z rodné země. Svůj druhý domov našel Branislav Sauka v Pardubicích

Je to už 30 let, kdy ho válka vyhnala z jeho rodné země. Z hlavního města Bosny a Hercegoviny – Sarajeva – zamířil do Pardubic, kde našel svůj druhý domov. Muzikant tělem i duší BRANISLAV SAUKA si zde před časem splnil sen a společně s kolegy provozuje v centru města zajímavý kulturní prostor, který nese název The Factory Bar & Lounge.

Jaká byla vaše cesta do Pardubic?

Moje cesta do Pardubic se odehrála už hodně dávno, před 30 lety. Měl jsem štěstí, že jsem se z bývalé Jugoslávie dostal chvíli před vypuknutím války a největším masakrům tak mohl uniknout. Lidé se mě často ptají, proč jsem zamířil zrovna do Pardubic. Rodiče zde měli známé, kteří nás byli ochotni na nějakou dobu ubytovat a podat nám pomocnou ruku. Vzhledem k tomu, že moje babička byla původem Češka, měli jsme jednodušší vyřizování našeho pobytu a celkovou administraci kolem něj. Vlastně jsme ani nebyli tolik vnímáni jako uprchlíci, a to i přesto, že jsme jimi reálně byli. Kromě Pardubic jsem žil pár let v Krakově a v Praze, ale do Pardubic jsem se vždy rád vracel. Byla to moje základna, geografické centrum Evropy. Zároveň mě držel také soucit občanů Pardubic, kolektivní empatie a jejich solidarita. Rovněž tu mám na blízku svého otce, který mi zemřel v Pardubicích pár let po příjezdu a je zde pohřben.

Jak se vám v Pardubicích žije?

Klidně, někdy trochu pomalu a nudně, ale vcelku je to dobré, hlavně pro děti, které tady vyrostly, dodělaly školy a dnes jsou vzornými občany Česka. Já jsem stejně docela často cestoval na Balkán přes východní Evropu a vytvářel „Cesty duše slovanské", které svědčí o stálé migraci. Dokonce jsem tak nazval i jeden z projektů v pardubickém The Factory Baru, jehož cílem je představit veřejnosti slovanské umělce, k nimž ostatně také patřím. 

Jaká byla vaše cesta k muzice?

Mou aktivní účast v muzice můžu rozdělit do dvou „ovocných" hudebních fází. Obě kapely, v nichž jsem hrál, totiž měly v názvu ovoce.

První kapela, jíž jsem byl součástí, nese název GINO BANANA. Jedná se o známou skupinu ze Sarajeva. Hodně jsem se díky ní naučil. Vydali jsme 2 LP desky, přičemž první z nich byla mým debutovým albem. Jako baskytarista jsem ho nahrál v 18 letech. Hráli jsme jazz funk rock, občas kombinovaný s perkusi v afro a latino rytmu.

V 80. letech jsem působil v mé druhé kapele s názvem Crvena Jabuka. V roce 1984 vyšlo mnoho nových alb, která mě silně ovlivnila. Začal jsem chodit do hudební školy, hodně jsem poslouchal muziku, hlavně baskytaristy, intenzivně cvičil a hrál. Hudba byla mým uzavřeným světem, skoro obsesí a vlastně to tak je dodnes.

Můžete přiblížit největší úspěchy formace Crvena Jabuka?

V této formaci jsem aktivně působil od roku 1987 do roku 1993. Podílel jsem se na třech studiových a jednom živém albu. S touto skupinou jsme odehráli spoustu vlastních koncertů na území tehdejší Jugoslávie, účastnili se mnoha festivalů a vystupovali i v zahraničí, například ve Spojených státech a Kanadě. Kapela měla na svém kontě několik diamantových desek, řadu cen od odborné kritiky i publika.  

V roce 1989 a 1990 jste byl dokonce v tehdejší Jugoslávii vyhlášen nejlepším baskytaristou, a to nejen podle hudebních kritiků, ale i podle hlasování publika. Kapela Crvena Jabuka byla jednou z nejpopulárnějších skupin v celém regionu…

Ano. Pak ale v roce 1992 přišla válka, která mou kariéru v této kapele bohužel ukončila. Vlastně většina členů této formace v té době opustila zem a dodnes žije jiné životy, kromě jejího frontmana, který ji dal v Chorvatsku opět dohromady a už skoro 30 let ji udržuje naživu s novými členy. Nová Crvena jabuka také změnila žánr, jedná se o jakousi populární hudbu přizpůsobenou místním vzorům. 

Čemu jste se věnoval po příchodu do Česka?

Všemu kromě hudby. A to jsem právě neměl. Naštěstí jsem se teď na stará kolena trochu vzpamatoval a ke svému milovanému světu se opět vrátil. V roce 1996 se mi narodil syn a v roce 1999 dcera, oba tady v Čechách. Ačkoliv přišla po válce nabídka na návrat do kapely, měl jsem už jiný život – děti a rodinu, které jsem se nechtěl vzdalovat. Z dnešní perspektivy toho rozhodnutí nelituji. Chtěl jsem, aby mé děti vyrůstaly jinde než na Balkáně, ale v té době v daleko civilizovanějším prostředí, tedy v Česku. 

Proč jste se rozhodl podílet na provozování The Factory Baru v Pardubicích?

Já se spíše starám o program a tvořím duši baru, samotný provoz mají na starosti moji kolegové, pan Moore a Filip Heřman, vynikající barman, který je s námi od těžkých začátků, čehož si velmi vážíme. Za mě je bar především návratem k tomu, co mám rád. A to je hudba, umělci a dobří lidé. Chtěl jsem se jednoduše vrátit k hudbě, založit klubovou kapelu, hrát a bavit se. Zároveň jsem měl v plánu vytvořit nové místo v Pardubicích, ve městě, které mě a mou rodinu srdečně přijalo v těžkých chvílích, a tím mu na oplátku přispět něčím mým, něčím krásným. Tím je dnešní The Factory Bar Pardubice. Ten má být místem pro setkávání umělců a hudebníků, lidí, kteří mají rádi živou tvorbu v nádherném interiéru a music klubu ve stylu 80 až 90. let.

Autor: Tomáš Dvořák
Foto: Branislav Sauka / Jura Třos /The Factory Bar Pardubice