„Nesnáším, když mi někdo něco vnucuje," říká herec Pavel Nečas, který věří, že se už život vrátí brzy do normálu…

Pardubice – Kojak. Nebo také Luboš Matějka z Okresního přeboru. Znát ho můžete i ze seriálů Ulice, Vinaři, Ordinace v růžové zahradě nebo ZOO. Herec Pavel Nečas je však také jedním ze zakládajících členů týmu HC Olymp Praha, který se v pardubické enteria areně zúčastnil Velké hokejové show plné hvězd na podporu školy SVÍTÁNÍ.

Jaké máte dojmy ze zápasu vašeho týmu s Riders Univerzita Pardubice, který skončil vítězstvím Olympu 10:9 v samostatných nájezdech? 

Senzační. Hokejový zápas jsem nehrál už hodně dlouho, takže jsem si to v Pardubicích užil se vším všudy. Sice mi málem vyplo koleno a hokejista jsem na baterky, ale moc mě to bavilo.

A jak jste byl spokojený se svým výkonem?

Hlavně jsem rád, že se nikomu nic nestalo. Ale jinak jsem byl maximálně spokojený. Hráli jsme v krásné hale, měli jsme skvělé soupeře, bylo vidět, že to jsou mladí kluci, kteří hokej umí a kdyby chtěli, tak nás rozmáznou jak šváby. S HC Olymp jsme přijeli ve výborné sestavě a já jsem šťastný, že přišlo alespoň tolik lidí, kolik přišlo a doufám, že už se snad všechno pomalu vrací do normálu.

On byl skoro zázrak, že se taková akce vůbec mohla v covidové době uskutečnit.

Přesně tak. Mám radost, že i publikum nás podpořilo.

Vy jste podpořili pardubickou školu SVÍTÁNÍ, která už 30 let pomáhá dětem s různými hendikepy. Proč jste se tak rozhodli?

Vždycky je to taková hezká přidaná hodnota k sportovnímu zápasu, která potěší každého z nás. Jezdím hrát i fotbal s Real TOP Praha. Za nějakých 14 let existence jsme přispěli na charitu skoro 33 milionů korun. S kolegou, hercem Davidem Suchařípou máme na podobném principu ještě Golf Circus, takže charity děláme prakticky neustále. Neříkám, že v dnešní době si můžeme nějak vyskakovat, ale situace už je zaplaťpánbůh lepší než třeba před rokem. Jsme rádi, když můžeme pomoct a teď to zase jde, takže super.

Sportovní akce, ale třeba i divadla nezažívají kvůli koronavirové pandemii zrovna nejlepší období. Vidíte nějaké světlo na konci tunelu?

Divadla jsou teď v podstatě v katastrofální situaci, protože je nikdo nezavřel, ale prakticky nechodí diváci. Kromě státních nebo městských divadel u nás existují i soukromá a ta opravdu dřou rypákem zem. Není to jednoduché. Sám jsem odepsal za 3 měsíce 60 představení, které mi nikdo nikdy nenahradí. Když bych přišel třeba na ministerstvo kultury nebo kamkoliv a řekl to, tak mi na to odpoví: „No a co? Vlezte nám na záda!" Ale nechci tím nikoho zatěžovat. Starám se sám o sebe, vždycky jsem to tak dělal. A nepočítám s tím, že by mi stát v něčem pomohl nebo mi vysvětlil, že to všechno dělá pro moje zdraví. Ale to bych mu asi stejně nevěřil. 

Jak z takové situace ven? Co s tím dělat? Jaký máte recept?

Recept nemám. Každý se musí snažit, co to jde. A bojovat sám za sebe. Jsme prostě pořád jako v džungli. A stát je mi v podstatě ukradený. Ještě můžeme být rádi, že nás tu nedrží s obušky pod krkem a že tady nemáme hlad, ale že bych byl pyšný na to, že jsem Čech, to asi ne.

Není to smutné? Jak se bránit tomu, aby byl člověk naštvaný?

Já nejsem naštvaný, já jsem šťastný člověk.

Ale tohle vám asi vadí, ne?

Vadí mi to, že slyším zleva zprava, co máme a nemáme dělat. Jak kdyby si někdo myslel, že jsme malé děti, které je potřeba vodit za ručičku. Ať si každý rozhodne, jakou cestou chce jít, svobodně. Nesnáším, když mi někdo něco vnucuje a myslím, že to tak má hodně lidí. Osobně vyznávám, říká se tomu, tuším, svoboda… Možná… Takže tahle doba je pro mě naprosté peklo. 

A jak se proti tomu dá ochránit?

Nečíst noviny, neposlouchat rádio a nedívat se na televizi.

A dá se tomu utéct?

Dá.

Jak se vám žilo v koronavirové době, bez divadla?

Rok a půl jsem seděl doma. Stálo mě to poměrně velké peníze, ale teď to doháním a je mi fajn. Zaplaťpánbůh, nyní je práce hodně. Mám čtyři divadla, tři seriály, takže dobré. Ale je to něco za něco. Vždycky se směju, jak někdo říká, že má těžkou práci, když chodí makat na 8 hodin a chce k tomu ještě nějaké sociální výhody. My, herci, nemáme volné víkendy, svátky, nic. Nikdo si však nestěžuje, protože je šťastný, že má práci.   

A co chystáte nového? Nebo se teď spíše intenzivně hraje to, co se v koronavirové době rozzkoušelo?

Divadlo jede tak na třetinu. Řada představení se ruší, protože lidé mají stále strach chodit na kulturu. Navíc se dojíždí i dva roky staré resty. Ti, co si tehdy koupili lístky, tak přicházejí teprve teď, což ale pro divadla znamená, že se nové vstupenky neprodávají a příjmy za ty staré už jsou dávno pryč. Divadla by potřebovala, aby si lidé kupovali další lístky, aby mohla přežít, což se teď moc neděje. Například u Divadelní společnosti Háta, s kterou jezdíme po celé republice, se zrušilo tak 80 % představení. Divadla tedy mám minimum, ale naštěstí přišlo na podzim natáčení seriálu Duch, který teď šel do televize. Viděl jsem první díl a bez ohledu na to, že v něm hraji, tak si myslím, že je to pecka. Jeho režiséra Petera Bebjaka považuji za jednoho z nejlepších režisérů současnosti. Opravdu na co sáhne, tak to stojí za to. A jsem šťastný, že jede seriál ZOO, kde mám poměrně významnou roli, tak to mě vlastně živí. Protože firma, která vznikla půl roku před covidem, je také v háji. Je totiž spojená s hotelnictvím a hotely jsou na tom podobně jako my v kultuře. Tak snad se to zas všechno nějak pomalu rozjede, ale na stát opravdu nespoléhám.

A máte nějakou vzpomínku na Pardubice?

K Pardubicím nemám nijak zvláštní osobní vztah, protože jsem tady nikdy nepůsobil. Ale mám je rád. Žije tu spousta mých kamarádů, jezdím sem na golf do nedaleké Bohdanče nebo pod Kunětickou horu, často tady hrajeme s divadlem. Pardubice beru jako příjemnou štaci. A i tentokrát se hokejová show pro školu SVÍTÁNÍ vydařila, což je fajn.   

Autor: Tomáš Dvořák
Foto: Škola Svítání