„Pocitům Ukrajinců rozumím. Po emigraci jsem zažíval podobné jako oni teď," svěřil se písničkář Jaroslav Hutka

Pardubice – Jedním z hlavních hostů akce Společné kořeny / Koncert s Ukrajinou, která se konala ve Východočeském divadle, byl známý písničkář Jaroslav Hutka. 

Proč jste se rozhodl podpořit svou osobní přítomností benefiční akci, jejíž výtěžek ve výši 220 200 korun putoval na podporu ukrajinských umělců, kteří kvůli ruské invazi nemohli zůstat ve své zemi? 

Přemluvil mě můj dlouholetý kamarád, režisér a herec Břéťa Rychlík. Někde jsme se potkali a on mi řekl, že v Pardubicích chystá tuto akci, tak ať přijedu. Mám ho rád a fajn mi přišla i tato benefice. 

V čem byl její hlavní smysl?

V současné době vlastně začínáme s Ukrajinci, kteří se rozhodli emigrovat ze své vlasti do České republiky, žít. Musíme je brát vážně i s jejich kulturou. Najednou jich tu je nějakých 300 tisíc. Většinou jde o ženy a děti, které Rus vyhnal ze svých domovů. To je naprostá absurdita, šílenost, vždyť zhruba polovina ukrajinských dětí dnes žije mimo rodnou zemi! Zároveň jde o nový druh emigrace, který tu doposud nebyl. 

Co můžeme podle vás nyní očekávat?

Tito lidé nám sem vnesou jejich kulturu, ale zároveň převezmou částečně od nás tu naši. Tato akce představuje první krůčky vzájemného sbližování, což bude pro obě strany jednoznačně obohacující. Už v roce 2015 jsem si přál, aby naše země přijala syrské uprchlíky a byl jsem naštvaný, že to neudělala.

Proč?

Když jsem žil v holandském Rotterdamu, bylo tam 150 tisíc muslimů a nevšiml jsem si, že by s nimi byl někdy nějaký problém. A třeba syrské restaurace znám dobře i z Německa. Každý národ může ten druhý něčím obohatit, tak mě mrzelo, že se nepřijetím syrských uprchlíků vlastně ochuzujeme. Samozřejmě v případě Ukrajinců je to mnohem jednodušší, protože oproti Syřanům nemají takovou kulturní a jazykovou bariéru. 

Jak vnímáte současnou situaci Ukrajinců?

Troufnu si tvrdit, že moc Čechů nevědělo, co se na Ukrajině děje. Oni zatím jezdili po celém světě, pracovali, učili se a zjistili, že chtějí být spíše součást Západu než Východu. O to právě teď bojují na život a na smrt. Je smutné, že jim to nějaký národ, konkrétně Rusové, nechtějí dovolit. A dávají jim to najevo opravdu drsným způsobem.

Když vidíte osud současných Ukrajinců, vzpomenete si třeba na začátky své emigrace, kdy jste v říjnu roku 1978 opustil tehdejší Československo a zamířil do Holandska?

Samozřejmě. Přestože Ukrajinci odcházejí ze své země za jiné situace než já, mají za sebou rozbořené domy a jsou ve válce, tak ty pocity jsou velmi podobné těm, které jsem zažíval. Ten první rok v nové zemi bývá nejtěžší. Člověk se ocitá v cizím prostředí a chvíli trvá, než si zvykne. Pocit, že se někde cítí doma, se musí budovat a nepřijde hned.  

A vy jste se jako doma cítil v Holandsku po jak dlouhé době od emigrace?

Fakticky jsem se na Západě, protože jsem hodně cestoval, začal cítit doma až tak za 5 let. Člověk si musí sám přijít na to, že jazyk nikdy neovládne stoprocentně jako ten svůj rodný, ale že to vlastně nevadí a že v té druhé zemi vždycky bude cizincem, ale že to také nevadí. A to se může snažit, jak chce, i když si třeba sám pro sebe řekne, že tím cizincem být nechce. Je to dlouhý proces v lidském podvědomí. A je jasné, že tím vším si budou muset Ukrajinci, kteří sem teď přichází, projít. Je pochopitelně otázkou, na co všechno narazí. Já jsem měl v emigraci přece jen trochu výhodu, že jsem cítil na začátku maličko protekci. Nepomohlo to sice v podvědomí, ale určitě materiálně, že jsem se mohl učit holandsky, měl čas na to vytvořit si svůj holandský repertoár a nijak výrazně nestrádal. Ženy a děti, které do Česka nyní přicházejí, mohou být zranitelné. A jejich „pasáky" ani nemusí být Češi, ale klidně i Ukrajinci.

Ty případy už jsou ostatně známé.

Ano. 

Bohužel.

To je hodně nebezpečné a stát by na to měl myslet a my nakonec také, protože většina žen odešla s dětmi bez svého ochránce, který může někde bojovat na frontě. 

Jak zatím vnímáte postoj Čechů, tu první vlnu solidarity a pomoci Ukrajině? Překvapila vás? 

Ano. To bylo opravdu skvělé. Samozřejmě už teď pomalu začínají vyplouvat na povrch i, s prominutím, ti debilové, protože to se snad ani nedá jinak nazvat. Ale ti prostě v takto rozvráceném národě, jako je ten český, zkrátka jsou…

V čem je podle vás český národ nejvíc rozvrácený a co se s tím dá dělat?

Je to asi ten strach z cizího, možná i nechuť k odlišné kultuře a jakási zlomyslnost. Šéfem této zlomyslnosti je ostatně pan prezident. Je na něm vidět, že rád škodí. A baví ho to a těší. Ale to není jen případ Miloše Zemana. Už u jeho předchůdce Václava Klause to bylo velmi podobné. Když jsem viděl jeho projev v Evropském parlamentu, kde na něj lidé doslova řvali, protože on tam byl hodně neurvalý, ale jeho prostě bavilo provokovat. Oba pánové, jak Miloš Zeman, tak Václav Klaus jsou prostě pro mě zkažené povahy, jenže tu zkrátka spoustu let měli tu hlavní moc a zanechali zde tuto hořkou stopu.  

Dá se s tím ještě něco dělat, aby nebyl zkažený celý národ?

Tak, on už zkažený je.  

Tak, aby to nebylo ještě horší?

Mám pocit, že se teď něco trochu mění. Jen vláda Petra Fialy má trochu smůlu v tom, že bude vládnout s potížemi. Jednak proto, že je velmi složitě sestavena a ještě navíc přišla do covidové a válečné krize. Ale zatím se z mého pohledu chová bezvadně. Zdá se, že by mohla být příkladem a uvidíme, jestli se nám podaří v blízké době zvolit nějakého slušného prezidenta. Bohužel tady posledních 20 let máme mizerné hlavy státu. Poslední dva prezidenti mají opravdu zvrácené povahy…

Jaký by měl být podle vás nový prezident?

Zaprvé by neměl sídlit na Hradčanech. Prezident není král. Navíc v České republice vládne vláda. Prezident je víceméně dekorativní figura, která mít reprezentativní funkci. Asi by mu měl stačit i menší palác. A Hradčany by mohl darovat Pražanům nebo státu. Je to výstavní část Prahy a dala by se tam dělat spousta zajímavých věcí. A také by bylo fajn, aby byly opět otevřené veřejnosti 24 hodin, což bývávalo.

Pojďme zpět k Ukrajincům. Co byste popřál těm, kteří zůstanou v Čechách?

Ať se jim tady daří a ať tu těžkou situaci zvládnou. Jednoduché to určitě nebude, na všech úrovních. Ti, co narazí na hodné lidi, kteří jim pomohou, budou mít štěstí, ale na mnoho z nich čeká řešení řady problémů. Ti první, co sem přicházeli, to zpravidla měli přece jen trochu jednodušší, protože většina z nich přišla i s nějakými finančními rezervami. Teď do České republiky začínají přicházet skutečné oběti války a ty už jsou v trošku nevýhodné situaci. Těm bych nejvíc přál, aby se jim dařilo, aby tady našli domov, přestože my sami s ním míváme problémy. Kéž by se tu Ukrajinci cítili být doma! Myslím, že se u nás neztratí, protože jsou pracovití. Jde hlavně o to, aby se tady nevytvořila nějaká zlá, řekl bych, okamurovská síla, která by jim podrážela nohy. To je důležité a až se potom Ukrajinci postaví na vlastní nohy, tak to bude dobré. 

Autor: Tomáš Dvořák
Foto: Jiří Sejkora