„Přijel jsem jako Petr Nárožný a odjel jako držitel Ceny Genia smíchu," smál se kaprál z filmové pohádky S čerty nejsou žerty

Pardubice – „Je to rebel!" Nebo: „Spadlo ti to, Máchale. Asi vítr!" To jsou legendární „hlášky" z oblíbené filmové pohádky S čerty nejsou žerty, ve které jako kaprál zazářil oblíbený herec PETR NÁROŽNÝ. Ten na svou roli zavzpomínal před premiérou divadelní verze slavného příběhu. Ta je v současné době k vidění na vyhlídce hradu Kunětická hora v podání herců Východočeského divadla Pardubice.  

Pod Kunětickou horu jste zavítal mimo jiné i proto, abyste zde převzal Cenu Genia smíchu z 24. ročníku  GRAND Festivalu smíchu. Tu jste si během lednové přehlídky nejlepších divadelních komedií ve Východočeském divadle ze zdravotních důvodů nemohl přebrat. Dopadlo to tedy až nyní. Jaký je to pocit – získat Cenu Genia smíchu?

Je to zajímavé. Přijel jsem jako Petr Nárožný a odjel jako držitel Ceny Genia smíchu. (smích) Myslím, že hercům dělá radost jakákoliv pocta, když cítí, že je od lidí, kteří je mají rádi. Nevím, jestli označení Cena Genia smíchu není na mé gusto trochu přifouknuté. Geniální byl Einstein. A jistě bychom našli i pár dalších geniálních hlav na světě. Ale jestli je herectví profese, kde člověk může dosáhnout geniality, to nevím. 

Jak tuto cenu vnímáte?

Samozřejmě, že si ceny považuji. Ale pokaždé, když jsem měl být oceněn, tak jsem říkal, že vlastně nedělám nic jiného než třeba dobrý řidič tramvaje ve své profesi. Snad jsem se řemeslo za ta léta naučil, mělo to nějaký ohlas a dokonce mám pocit, že mě na stará kolena mají lidé i rádi. A to nejsem takový ten typ k zulíbání, jako je třeba Ondra Vetchý. To moc dobře vím. Navíc už jsem hodně starý pán, který toho poměrně dost zažil a prožil. Ale pochopitelně je moc příjemné, kdy si někdo vzpomene. A ještě, když jde o Východočeské divadlo.

Do něj poměrně často jezdíte.

Ano. Musím říct, že s Východočeským divadlem a speciálně pak s jeho ředitelem Petrem Dohnalem je spolupráce od začátku vynikající. Stojí za celou řadou zajímavých projektů, které jiná divadla v republice nedělají. 

Co konkrétně si u Východočeského divadla ceníte?

Vzhledem k tomu, že tady poměrně často hostujeme, míváme vždycky plno a lidé se většinou baví, protože sem jezdíme s komediemi, můžu si dovolit říct, že tu diváci mají své divadlo rádi. Repertoár je zde pestrý. Místní dramaturgie pochopila, že musí myslet na to, aby divadlo publikum bavilo. A aby si tady každý našel to svoje. 

Východočeské divadlo umí i muzikály. Má na to herce, kteří dovedou také zpívat, jsou mladí a nechybí jim půvab. Bez toho to nejde. V Pardubicích však dokážou udělat i vážný titul, což je moc dobře. Je velmi důležité, aby do divadla lidé chodili. Jasně, že to není hospoda, restaurace nebo nějaký společenský klub, ale přesto se zde mohou potkávat lidé, kteří k sobě svým způsobem patří. 

Ne všude je taková situace jako v Pardubicích. A ne všude nám dovolí hrát v prestižních divadlech, jako je to Východočeské. To pak jezdíme s našimi komediemi po všelijakých sálech a lidé ve velkých kamenných divadlech se na nás dívají trochu skrz prsty. Na to říkáme, že bychom tam klidně zahráli i nějakého Ibsena. Ale toho budeme tři měsíce zkoušet, pak ho jednou zahrajeme v Pardubicích a možná ještě v Českých Budějovicích. A bál bych se, že by ani v jednom divadle nebylo plno jako při komediích. Proto Ibsena neuvádíme. 

Velmi dobře znáte i další unikátní pardubický počin – prestižní GRAND Festival smíchu. Pravidelně na tuto akci jezdíte v roli patrona soutěžních inscenací. Co říkáte na myšlenku celorepublikové přehlídky zaměřené čistě na divadelní komedie?

Na GRAND Festivalu smíchu jsem byl už několikrát. Ředitel Petr Dohnal mě skoro vždycky standardně zve jako patrona. Je skvělé, že tu diváci mohou během jediného týdne vidět výběr těch nejlepších komedií, které jsou v daném roce k mání.  

Co vás osobně na festivalu zaujalo?

Viděl jsem tu znamenité Gogolovy Mrtvé duše, což od samého začátku není úplná sranda. Zdobil je vynikající výkon Michala Isteníka. Ten se mi opravdu moc líbil. To představení si dodnes pamatuji. 

Je fajn, že soutěžní inscenace mají své patrony v podobě známých osobností. To mi také přijde unikátní. Myslím, že Východočeské divadlo je asi jediné z velkých regionálních divadel, které něco takového dělá. Z mého pohledu jde o velmi záslužnou práci, která možná na první pohled není tak vidět, ale je rovněž hodně důležitá.

Co jste říkal na nápad Východočeského divadla převést na jeviště pohádku S čerty nejsou žerty?

Když jsem to slyšel poprvé, říkal jsem si: „Kdo s tím přišel?" A nemyslel jsem to ve zlém, jak to tak často bývá, když někdo pronese tuto větu. Pak jsem přemýšlel, že na tento titul budou chtít chodit lidé s dětmi. Doma je pořádně obléknou, aby jim na vyhlídce hradu nenastydly a uvidí něco, s čím nebudou souhlasit, protože ve filmu jsou některé situace jinak než na divadle. Tady herci nemohou tak jednoduše zmizet jako na plátně. Ale bude to i pro ně jiný zážitek, na který se určitě mohou těšit. Z mého pohledu jde o ideální letní titul, kde je snad vše, jak má být. Někdo možná může namítat, že je to trochu risk, pouštět se do divadelní adaptace filmové pohádky, ale je vidět, že to byla asi trefa do černého. Představení jsou vyprodaná, tak snad budou tvůrci i diváci spokojeni.

Navíc se příběh odehrává pod „pohádkovým" hradem – Kunětickou horou…

Přiznám se, že na Kunětické hoře jsem byl teď poprvé v životě. Ani vlastně nevím, proč až nyní. Jinak jsem navštívil skoro všechny významné české hrady. Ale když se tu začaly pořádat komunistické srazy, ty slety čarodějnic, tak už jsem sem nechtěl. Bál jsem se, abych se neutopil v rudém moři. Samozřejmě vím, že se ty akce neodehrávaly na hradě, ale pod ním.

A jak se vám zamlouvá prostor, ve kterém se pohádka S čerty nejsou žerty hraje?

Je to skutečně ojedinělý prostor. Už tím, že je odtud hodně daleko vidět. Člověk si připadá jak na vyhlídkové věži, přitom je jen několik desítek metrů nad terénem. 

To bude asi i tím, že široko daleko nejsou žádné kopce…

Několik let za sebou jsem hrával na zámcích nebo nádvořích, ale vyhlídka hradu Kunětická hora patří asi k těm nejhezčím, které jsem měl možnost poznat. Diváci tu mají docela pohodlné sezení, hlediště elevaci, takže každý poměrně dobře vidí. Je tady i široké jeviště. Je tedy možné hrát v dekoraci, kterou by si na většině letních scén nemohli dovolit. Jen jednu potíž to má…

Jakou?

Lidé nesmí podlehnout řecké náladě.

Co to znamená?

Když před představením, ještě někde v teple domova, uvěří, že v deset hodin večer bude teplo. Fakt nebude! Nejsme v Řecku. Opravdu jim bude dříve nebo později zima. Hercům ne, ti se hýbou, ale v hledišti člověk sedí bez hnutí a zima se do něj pomalu, ale jistě vkrádá. Ke konci už sedí pod dekou všichni a koukají se na hodinky, jak dlouho tam ještě budou sedět, že už by raději do tepla. 

Na druhou stranu, pardubické publikum je na takové podmínky už delší dobu zvyklé. Vraťme se ale ještě k filmové pohádce. Co podle vás rozhodlo o tom, že se snímek S čerty nejsou žerty stal takovou legendou?

Nevím, jak se to stalo. Grund je v dobrém scénáři, který se držel klasických pravidel české pohádky. Musí tam být sranda, hezká princezna, čerti a nějaký lotr. Příběh se dětské duši musí podat jasně, aby věděla, kde je dobro a kde zlo. Děti nerozumí ironii a nic takového v pohádce S čerty nejsou žerty nebylo. Asi byla i dobře obsazena. Hrát s Josefem Kemrem, který ztvárnil postavu knížete, byla radost. To si bude člověk pamatovat asi celý život. To samé platí také o Viktoru Preissovi, který měl ve filmu roli správce. Představitelka Doroty Máchalové Jaroslava Kretschmerová je skvělá komediální herečka. Je škoda, že nedostala víc podobných příležitostí. V komediích umí hrát jako málokterá herečka. Ondřej Vetchý jako Janek, čert s hodností vraníka, byl tenkrát, když jsme S čerty nejsou žerty točili, na škole, v posledním ročníku konzervatoře. To byl ještě zajíc. Moc rád na natáčení této pohádky vzpomínám. Vyřádili jsme se tam.

Dodnes lidé citují legendární „hlášky" z tohoto filmu. Kdo byl autorem těch vašich?

Skoro všechny „hlášky", které ve filmu říkám, jsem vymyslel já. Ale že se stanou až tak kultovními, to jsem opravdu netušil. Režisér Hynek Bočan mě nechal a uměl čekat. Když jsem měl mít poslední slovo, tak neřekl stop a dal mi prostor. Někdy to vyšlo, jindy ne, ale to se pak dá vždycky vystřihnout. Když někdo chce režírovat komedii, neměl by herce příliš svazovat. Pokud má všechno vymyšlené do posledního detailu, tak to většinou moc nefunguje. Herci mají srandu rádi a rádi ji dělají. Horší je, když ji dělají i ti, co to neumí. Ale i ti to dělají rádi…

Autor: Tomáš Dvořák – Pardubice ŽIVĚ
Foto: Jiří Sejkora / VČD