Výjimečný koncert v chrudimském Divadle Karla Pippicha…

Chrudim – V neděli 27. června se v chrudimském Pippichově divadle uskuteční koncert „Dagmar Pecková 60! To nevadí!"  Bude se jednat nejen o opožděnou oslavu životního jubilea významné české umělkyně, ale i o připomenutí toho, že přesně na den před čtyřiceti léty se konalo její první profesionální vystoupení.

Na prknech krásného chrudimského kulturního stánku se společně s Dagmar Peckovou objeví vskutku excelentní doprovodná sestava hudebníků: dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera, multižánrové uskupení EPOQUE QUARTET a s předními světovými hudebníky spolupracující MIROSLAV HLOUCAL JAZZ BAND.

Pro představení si Dagmar Pecková vybrala písně z repertoáru Kurta Weilla, skladatele, jehož tvorbě se intenzivně v posledních deseti letech věnovala. Ať již to bylo sedmnáct vyprodaných představení WANTED v pražské Lucerně, vystoupení při Smetanově Litomyšli v roce 2016 pod názvem EPOQUE KABARET či představení v rámci festivalu v německém Dessau, vždy se jednalo o mimořádný posluchačský a divácký zážitek.Dagmar Pecková o startu své profesionální premiéře: „Moje první profesionální vystoupení byla hlavní ženská role Louisy v americkém muzikálu Snílci v divadle Alfa, které v roce 1981 bylo scénou plzeňské operety v době rekonstrukce hlavní budovy. Premiéra se konala právě 27. 6. 1981 a mně bylo tehdy čerstvých 20 let. Jak je možné, že se – tehdy ještě studentka 5. ročníku pražské konzervatoře – octne najednou v Plzni, v hlavní roli? Zpívá, hraje a tančí, jako by to byla ta největší samozřejmost na světě? Dostala jsem ve škole tip, že se hledá právě představitelka Luisy ve Snílcích. A protože jsem nevěděla, co ta role obnáší (jak bych taky mohla v zavřeném Československu), tak jsem se přihlásila na konkurs. Vyhrála jsem a byla z fleku angažovaná. Pak jsem jen musela zkoušky v divadle, které bylo přibližně 90 km od Prahy, skloubit dohromady se studiem. Trochu dobrodružství, ale stálo to za to. Premiéra dopadla skvěle. Pak jsem v Plzni dělala ještě Aničku v operetě Ohňostroj a další sezónu už jsem měla angažmá v pražském Hudebním divadle v Karlíně. To už se pak se studiem posledního, 6. ročníku, kloubilo mé povolání lépe." 

Dagmar Pecková a Kurt Weill:

„K opeře nemůžeme přistupovat z pozice snobského odmítání. Nemůžeme psát opery, a zároveň bědovat nad nedostatky žánru. Musíme tím, co jeviště nabízí, naplnit vlastní ideál." To řekl Kurt Weill v 26 letech, když byl teprve na začátku svého hledání nového žánru, který měl nahradit klasickou operu.

Vlastně můžeme Weilla považovat za hudebního reformátora. Stejného, jakým byl Ch. W. Gluck nebo Wagner. Za oněch celých 50 let svého života, který prožil v Německu, Francii a Americe, byl ovlivněn nejen klasikou, ale i jazzem nebo francouzským chansonem. Uvádění jeho vokálních hudebních děl už nebylo podmíněno pouze klasicky školeným hlasem. Jeho písně, songy, árie nebo chansony byly stejně dobře interpretovány i divadelními herci. Skutečná revoluce a pro mě skutečná výzva. Sama někdy v žertu říkám, že Weill tak dlouho reformoval operu, až skončil v činohře! A hudební vědci nade mnou kroutí hlavou. Bože, jak já Weillovi a jeho snaze jít proti zvyku a zažitým manýrům ve vyjetých kolejích rozumím. Podařilo se mu spolu s dramatikem Bertoltem Brechtem přenést témata ze vznešených paláců a zatuchlého plyše měšťanských salónů do obyčejných městských putyk, bordelů a zločineckých galerek.

Ale podívejme se na Weilla z pohledu laika. Skládal klasickou hudbu, jako na příklad houslový koncert op. 12 – je tedy autor klasický? Skládal opery – „Sláva a pád města Mahagonny" – je tedy skladatel operní? A co všechny ty písně, songy nebo francouzské chansony, které byly od originálů k nerozeznání? A co teprve všechny ty broadway opery, jak sám Weill úporně nazýval předchůdce pozdějších muzikálů? Ano. To všechno je Kurt Weill.  A vsadím se s vámi, o co chcete, že nemáte ani tušení, že slavnou píseň „Žralok zuby má jak nože", kterou tak skvěle interpretoval Miloš Kopecký, složil právě Kurt Weill! A ne – song „O, moon of Alabama" není z autorské dílny světoznámé rockové skupiny The Doors, napsal to právě Kurt Weill a je to slavná árie z opery Sláva a pád města Mahagonny. Hana Hegerová nazpívala spousty Weillových písní v překladech E. F. Buriana. Nádherných. Poznamenaly silně moji pubertu. Ale tehdy jsem neměla tušení, kdo je Kurt Weill.

Krátce a dobře. Weill je všude, akorát o tom nějak nevíme a je nejvyšší čas to poznat. Během své kariéry jsem měla tendence objevovat pro své posluchače a diváky novou hudbu, nové autory, nové písně. A proto jsem dnes, v den 40. jevištního jubilea, přivezla do Chrudimi notoricky známého neznámého Kurta Weilla.

Proč představení v Chrudimi?

V roce 1977 jsem odešla z rodného města směr Praha. Studovat a rozvíjet to, co mi bylo dáno do vínku a v čem se mě snažila moje maminka podporovat. Vděčím jí za hodně. Za rodinné zázemí v medlešickém domku i za její odvahu vychovat ze mě řádného člověka, plnící si bláznivé sny, které byly možná i tak trochu jejími. Skromný člověk, který dbal na to, aby ostatní měli vždy dostatek. Její vzor pracovitosti se na mě podepsal měrou vrchovatou.

V mých 16 letech jsem si tedy nasadila křídla, které mi dala moje Chrudim (jak ráda používám v rozhovorech pro média) a rozletěla se do Prahy. Asi nikomu nemusím vykládat, že ne vždy to pro holku z vesnice bylo jednoduché, ale jak psáno výše, pracovitost a výdrž jsem měla v genech. Ještě, než jsem skončila studia, přišlo první profesionální angažmá v operetě v Plzni a 27.6.1981, tedy přesně před 40 lety, jsem měla křest ohněm. A ten dráždivý, perlivý, šimravý pocit, pohybující se na hraně stoprocentního "buď hop, nebo trop" mě dodnes neopustil. Celých 40 let, večer co večer, byl každý koncert, nebo divadelní představení sázka do loterie, ze které jsem téměř vždy vyšla jako vítěz.   A pokud někdy ty vavříny chyběly, tak prostě jen proto, abych si na nich zbůhdarma neustlala. Celá moje čtyřicetiletá kariéra mě naučila jedno: člověk nikdy nic nedostane zadarmo. Ať jsou to moje další štace – Hudební divadlo Karlín, Semperova opera v Drážďanech, Berlínská státní opera, Vídeň, Salzburg, Paříž, Londýn, Edinburgh, Řím, Madrid, Lisabon, Oslo, Stockholm, Athény, Moskva, Praha, Tokio, New York, Sydney, Wellington, San Francisco, Hongkong, Soul, nebo Montreal… vždy byla velká sláva vykoupena poctivou uměleckou prací, cestováním do všech konců světa, balením kufrů, od jednoho hotelu k druhému, odloučením od rodiny, nemaje volných nedělí, natož svátků a udržováním zdravotního stavu i za cenu okamžité lékařské pomoci a medikace, která by se ne každému líbila.

Prostě ať se dělo, co se dělo, večer se stálo na jevišti a zpívalo. 40 let. Z toho téměř 30 let jsem jako Češka reprezentovala naši vlast v zahraničí. A když tak bilancuji, mám lehký úsměv na tváři. Jsem šťastná, že mi Bůh dopřál toto povolání. Rozdávat umění a krásu lidem. Nebylo to vždy jednoduché, ale neměnila bych.

Zdroj a foto: Zlatá Pecka, z.s.