„Vzhled má vliv na sebevědomí člověka," řekl na GRAND Festivalu smíchu „Ošklivec" Vojtěch Kotek
Pardubice – Herec VOJTĚCH KOTEK jako ošklivec! Ano, i takové věci se dějí na 22. ročníku GRAND Festivalu smíchu, který se koná ve Východočeském divadle v Pardubicích. Asi málokdo by čekal, že na přehlídce nejlepších divadelních komedií miláček řady žen a dívek ztvární v inscenaci pražského Činoherního klubu Ošklivec postavu Letteho, který má být nejošklivějším člověkem na světě. Pak se ale tento vědec i kvůli reakci okolí rozhodne, že prodělá razantní změnu a po plastické operaci se stane hezounem, jemuž najednou leží u nohou spousta žen a dokonce i někteří muži…
Má podle vás vzhled důležitou roli v dnešní společnosti?
Zejména u mladší generace vidíme, jak hodně ho řeší i prostřednictvím sociálních sítí. Určitě má vliv na sebevědomí člověka.
Uvažoval jste někdy vy sám o změně svého vzhledu natolik, že byste byl ochoten podstoupit i nějaký zákrok?
Když jsme měli točit film Prázdniny v Provence, tak mě tehdejší partnerka Jakuba Prachaře Agáta Hanychová přemluvila, abych si nechal odstranit bradavici, kterou jsem měl a která na kameře i obrazovce nevypadala dobře. Nechtěl jsem trápit diváky, aby se na ni museli dívat.
Jaké dojmy jste měl z pardubického hostování na GRAND Festivalu smíchu?
Pro nás to bylo výjimečné představení. Pražský Činoherní klub je opravdu malinký. Jde o jedno z nejvíce kontaktních divadel, ve kterém jsem kdy v životě hrál. Když chodíte po jevišti, tak diváci v první řadě jsou od vás vzdáleni půl metru. Herecké prostředky, které na této scéně člověk používá, jsou poměrně minimalistické. Když toto představení dovezete do velkého kukátkového divadla, tak je to najednou něco úplně jiného. I proto jsme přemýšleli, jestli do toho v Pardubicích máme šlápnout víc než obvykle. Protože tu je docela dlouhá forbína, postavili jsme si kulisy do zadní části jeviště a v druhé polovině představení, kdy bereme publikum trochu více do hry, jsme pomyslnou bariéru mezi hledištěm a jevištěm podle mě hezky narušili. Předtím, než jsme šli soutěžit o titul Komedie roku, jsme ještě při technické zkoušce spoustu věcí upravili přímo na míru tomuto prostoru a ta práce mě opravdu bavila. Toto hostování zkrátka nabídlo úplně nový zážitek s touto inscenací i nám.
A co jste říkal na to, že byl Ošklivec vybrán mezi nejlepší tuzemské divadelní komedie?
Potěšilo mě to i překvapilo. Přiznám se, že jsem se trochu bál, jak publikum bude reagovat. Přece jen to není klasická komedie, tak jsem si nebyl úplně jistý, jak diváci vezmou třeba druhou polovinu představení, která je hodně vážná. Víme, že tento kus je trochu náročnější, ale cítili jsme, že obecenstvo je s tím srozuměno a že to chápe. Z toho jsme měli velkou radost. Když jsem měl možnost být divákům v určitých momentech trochu blíže, byl jsem nadšený z toho, že jsem cítil, jak je tento titul zajímá a jak je inscenace pohltila. Nebo jsem alespoň měl z jejich reakcí takový dojem. Svědčí to hlavně o tom, že zdejší publikum je divadelní a kultivované. To mi přijde jako skvělá zpráva.
Od dramaturgie festivalu to ale určitě byl poměrně odvážný tah…
Je fajn, že se GRAND Festivalu smíchu objevují komedie s přesahem a ne jenom klasické řachandy. Většinou se něco takového povede jen vzácně, ale o to silnější pak taková inscenace může mít dopad na diváky, že mu skrz komično může sdělit nějakou závažnější informaci.
Máte nějakou vzpomínku na Pardubice? Zmínil jste film Prázdniny v Provence, tam jste společně s Jakubem Prachařem a Kryštofem Hádkem představovali členy pardubické kapely…To je pravda. Myslím, že to tehdy vymyslel režisér Vladimír Michálek. Říkal, že mu to přijde vtipné, aby kapela byla z Pardubic. Pochází odtud například Vypsaná fiXa, i když ta by spíš prohlásila, že je ze San Piega. (smích) Pardubice beru za líheň hudebních talentů, nejenom perníku. A pak se mi samozřejmě vybaví Východočeské divadlo. Znám celou rodinu ředitele Petra Dohnala, kamarádíme spolu, u Petra jsem byl dokonce i na chatě. Když jsem dostal šatnu, kde obvykle sedává herec Josef Láska, který je také kamarád, tak to bylo takové milé. A divadlo je v Pardubicích opravdu krásné. Je fajn, když člověk má možnost si tu zahrát.
Autor: Tomáš Dvořák
Foto: festivalsmichu.cz
